Na
počátku všeho, co kdy k něčemu vedlo, bylo slovo, myšlenka, idea, záměr. Slovo,
které se posléze stává tělem, je skutečným hybatelem dějin. Musíme se proto
zajímat o slova a o myšlenky, které za nimi stojí – protože ideje
mají důsledky.
V dnešní situaci „genderového chaosu“ se hovoří o osvobození, útlaku, právech – a nás proto musí zajímat, z jakých kořenů se tyto ideje a na nich založené praktiky zrodily. To proto, abychom jim porozuměli, pochopili, jak se k nim stavět a jak jim případně čelit.
Nečelíme totiž jen vlastním hříšným sklonům, které
nás pokoušejí a svádějí. Čelíme i určité nové společenské situaci, kdy se nám staví
do cesty také kultura, v níž žijeme. Řada civilizací v dějinách
zanikla vinou morální degenerace, poznamenává německá socioložka Gabriela
Kuby, autorka i u nás známé knihy Globální
sexuální revoluce. Ale aby byla morální degenerace politicky a kulturně
vynucována, to je skutečně čímsi novým...
Bylo tomu někdy jinak?
Bible ví o tom, že tento svět leží ve zlém. Už král Šalamoun
věděl, že není nic nového pod sluncem, „v
čase, kdy má člověk moc nad člověkem a působí mu zlo“ (Kaz 8).
Ve Starém zákoně
můžeme najít celou řadu textů o důvodech utrpení, chudoby a bídných sociálních
poměrů. Kniha Přísloví popisuje různé příčiny neutěšené lidské situace. Chudoba,
nedostatek, neúspěch a nesvoboda jsou většinou líčeny jako následek lidských
slabostí, především lenosti či prostopášnosti. Jinými slovy: člověk je obětí
svých vlastních hříchů.
Prorocké knihy
nabízejí poněkud odlišnou perspektivu, totiž že příčinou chudoby a sociální
nespravedlnosti jsou v mnoha případech nespravedlivé poměry, zneužívání
moci, bezpráví a vykořisťování. Jinými slovy: člověk je obětí hříchů
jiných lidí, svých bližních, autorit, vládců.
Nějak takto, s vědomím
tohoto napětí, kdy společenské zlo je důsledkem mých vlastních hříchů a současně
chyb a hříchů druhých, byl problém chápán po celé dějiny, přinejmenším tam, kde
byla společnost a její kultura ovlivňována biblickým poselstvím.
Tím je vinen
společenský řád!
Doposud se
filosofové snažili svět vyložit a vysvětlit, ale jde o to jej změnit, napsal v polovině
19. století německý filosof Karel Marx. A nabídl změnu paradigmatu, novou
optiku, jakou by měl být problém nespravedlnosti v lidském světě nahlížen:
vinen je společenský řád, vinen je systém!
Marx nebyl
jediný, a ani první, kdo něco takového vyslovil: už dříve zaznívaly myšlenky,
jak původně „dobrý“ člověk byl pokažen společností a zejména soukromým
vlastnictvím. Známá je Russeauova osvícenská idea „ušlechtilého divocha“,
neboli idealizovaný koncept domorodce, který je přirozeně dobrý, neboť dosud
nebyl vystaven korumpujícím vlivům civilizace. A samozřejmě nelze nezmínit destruktivní vliv Velké francouzské
revoluce (1789), „pramáti“ všech revolucí. Nicméně Marxem a jeho následovníky
zformulovaná teorie se stala nejvlivnějším nástrojem k proměně světa – a
to jak na úrovni teoretické argumentace, tak posléze na rovině praktické aplikace.
Stala se skutečným beranidlem k rozvrácení společenského řádu.
Marxův
popis tehdejšího kapitalismu a jeho neduhů byl nepochybně v mnoha ohledech
výstižný. Člověk, jakožto nositel Božího obrazu, si zaslouží, aby se s ním
jako s člověkem nakládalo a aby nebyl vykořisťován a bez úcty zneužíván.
Bylo chybou vládců v oněch dobách, že nebyli prozíravější a úkol zastat se
„dělníků, jejichž mzda byla zadržena“, si neuvědomili dříve, než je k tomu
přinutily okolnosti. Vládcové se nezastávali utiskovaných, proto přišel
socialismus s tím, že napříště to bude stát sám, kdo se toho chopí a rovnost
nastolí sám, po dobrém nebo po zlém. Tato revoluční vlna v myšlení připravila
cestu levicovým experimentům 20. století, jakými byly nacionální a komunistický
socialismus.
Nicméně,
jak si všímá historik Paul Johnson, Marxova představa revoluce jako soudného
dne tehdejšího kapitalismu byla vizí spíše uměleckou, než vědeckou. Marx psal
spíše jako básník či prorok, chrlil vášnivé vize, proložené komentáři a bonmoty.
Byl to právě onen prorocký étos, nikoliv vědecká data (kterými Marx pohrdal a
která užíval jen tak, aby dokládala, co chtěl), co přetrvalo dodnes a pomohlo
marxistická semínka rozesít do netušených dálav.
Osvobození jako nové
paradigma
Marxismus nastolil
nové paradigma, poskytl nástroj k interpretaci světa, komplexní teorii, která se tváří vědecky a pokouší
se převést všechny problémy světa na jakýsi společný jmenovatel. Myslím, že je možno vystopovat několik
vůdčích principů:
(1) Marxismus přichází s téměř neodolatelnou
nabídkou – nabízí „vědecké“ vysvětlení původu sociálního
zla: přichází s nataženým prstem, který ukazuje viníka! Viníkem mé bídné
situace nejsem já, nýbrž společenský řád, režim, stát, kultura – viníkem
jsou „oni“! A zároveň s ďábelskou genialitou nabízí „vědecké“
vysvětlení. Bolševická „diktatura proletariátu“ je dnes minulostí, ale
terapeutická optika, nahlížející pachatele zločinu jako oběť nespravedlivého
systému, ta nám tady zůstala…
(2)
Dějiny jsou podle Marxe dějinami třídních bojů, zápasů mezi ovládajícími
a ovládanými. Ale co když to řekneme
moderněji? Na všech stupních vývoje společnosti je možno mezi společenskými
skupinami nalézt mocenské nerovnosti, které mají historické důvody, jež je
nutno identifikovat a odstranit – nezní to jako citát z Istanbulské úmluvy?
Otec politického konzervatismu Edmund Burke kdysi napsal: „Nevěděl bych, jak
navrhnout obžalobu proti celé jedné skupině lidí.“ Marxismus přesně toto
učinil. Není podstatné, je-li kapitalista dobrým nebo zlým člověkem, podstatné
je, že je příslušníkem vládnoucí třídy a jako takový musí nést důsledky. Podobně
uvažoval Hitler: je lhostejné, zda Žid je dobrým občanem, náleží
k parazitní rase a jako takový musí nést následky.
(3)
Svět a jeho dějiny mají materialistické vysvětlení. Ekonomické podmínky utvářejí
další oblasti společenského života, na ekonomické základně vyrůstá ideová
nástavba. Morálka je druhotná, odvozená, je odrazem třídních vztahů, je
projevem ekonomické nadvlády, je vždy třídní – je „konstruována“ (je tedy
lidským výtvorem, není objektivní), a to tak, aby hájila zájmy vládnoucí třídy.
Chceme-li změnit nástavbu, musíme změnit základnu, musíme změnit vládnoucí
třídu – v posledku tedy jde o to, kdo drží v rukou moc. Kdo má
moc, nastoluje morálku…
Ano,
moc má vždy sklon korumpovat, ale Marx se mýlí, moc není primárním, či dokonce jediným
zdrojem této korupce. Ze srdce lidského vycházejí zlé myšlenky, závist, vraždy…
Jinými slovy: primárním problémem je lidský hřích, nikoliv společenská oprese.
Nahlížet všechny společenské vztahy pouze optikou moci je nedorozumění, neboť autorita sama o sobě není zlá. Nemusí
být násilná, manipulující ani vykořisťovatelská, naopak moudře uplatňovaná
autorita je žádoucí a potřebná.
(4)
Nejen továrna, nýbrž i rodina je nahlížena jako bojiště: „V rodině je
muž měšťákem a žena proletářkou“, napsal Bedřich Engels, Marxův ideový
souputník. Oba dobře rozpoznali, že klíčovou oporou „starého“ společenského
řádu a jeho hodnot je přirozená rodina, která je kolébkou a „předavačem“
náboženské víry. „První třídní protiklad, který se v dějinách vyskytl“,
psal Engels, „je v antagonismu mezi mužem a ženou v monogamním
manželství a první třídní útlak je útlakem ženského pohlaví mužským…“ Tedy
chcete-li změnit společenský řád, změňte rodinu!
Z barikád na
university
Mezi
Marxovými následovníky zasluhuje pozornost „frankfurtská škola“, vážící se k Ústavu
pro aplikovaný sociální výzkum v německém Frankfurtu (1923), jež po
nástupu nacismu přesídlil do USA a do Německa se vrátil v roce 1953. Institutem
rozvíjená „kritická teorie“, která bývá nejčastěji spojována s pojmem
„neomarxismus“ či „kulturní marxismus“, se stala novým měchem na staré
marxistické víno.
Neomarxisté
rozvedli to, co Marx nemohl znát (totalitní režimy 20. století, vědecko-technický
pokrok a masová kultura, Weberova moderní sociologie či Freudovská fascinace
sexualitou a nevědomím). Zdroje útlaku již nejsou spatřovány pouze ve
výrobních vztazích, ústředním bodem zájmu se stává proklamovaná emancipace
člověka od nejrůznějších forem „oprese“, útlaku, diskriminace.
„Frankfurtští“
uchopili marxismus nově také proto, že vyhlídka na světovou revoluci se ukázala
utopickou a marx-leninská praxe dle sovětského vzoru se utápěla v krvi. „Starý
řád“ je totiž zakořeněn hlouběji, než se prvním marxistům zdálo. Proto kdo
chce změnit společnost, musí nejdříve ovládnout kulturu a společenské
instituce, jejich jednání, smysl a obsah. Strategií již není bolševický teror,
nýbrž „kulturní hegemonie“. Cesta k ní vede přes psychologické formování,
nikoliv přes filosofický argument. Postupně, evolučně, téměř nepoliticky, bez
násilí, pro mnohé neviditelně prostupovala kulturní revoluce západní vzdělávací
systém – a ti, kteří ji zahlédli, ji podceňovali jako okrajový výstřelek, který vyšumí…
„Svatba
Marxe s Freudem“ poskytla koncem 60. let vítané teoretické zázemí
generační vzpouře proti „měšťácké morálce“, která se v podobě hnutí
„hippies“ přehnala Západem. Marxistické koncepty pronikly do společenských věd,
poskytly jim svůj pojmový a argumentační aparát. Hesla o osvobozování utlačovaných menšin znějí tak sympaticky!
Neomarxismus ovládl univerzity, centra kultury i média. V Západním světě dnes
nenajdete veřejnou instituci, která by nepodléhala jeho vlivu.
Feminismus: od ženských
práv k dekonstrukci člověka
Neo-marxistická
analýza byla aplikována na řadu společenských jevů, které zrály k nějakému
řešení – a tam, kde se „osvobozovací“ potenciál marxismu protnul s poptávkou
(skutečnou či domnělou), vznikl ideologický novotvar.
Příkladem
může být feministické hnutí, které bylo ve svých počátcích v polovině 19.
století bojem za rovná práva mužů a žen i za o ochranu matek a rodin,
ohrožovaných postupnou proletarizací městského obyvatelstva. Od té doby se
však feminismus radikálně proměnil – a myšlenkový aparát a „know-how“ k této
proměně dodal neo-marxismus. Přirovnáním k třídnímu boji nastává obrat
k radikálnímu feminismu, jehož mottem by mohl být známý výrok Simone de
Beauvoirové: „Ženami se nerodíme, nýbrž stáváme“. Zde již nejde o rovnoprávnost,
ale o boj za přeměnu společnosti totální dekonstrukcí identity muže
a ženy. Dnes již nejde o to umožnit lidem vystoupit z jejich
tradičních rolí a s nimi spojených práv a povinností, což mohlo být mnohdy
legitimní, vždyť není pochyb, že „tradiční morálka“ bývala v lecčems
omezující. Nyní jde o to lidem vnutit myšlenku, že samotné tyto role jsou
špatné.
„Biologické pohlaví
představuje pouze diktaturu přírody, od které se člověk musí osvobodit. Veškeré
heterosexuální prvky ve společnosti je třeba ve všech oblastech vymýtit. Pojmy
muž, žena, manželství, rodina, nemají žádný nárok na přirozenost – pouze
ospravedlňují nadvládu muže nad ženou, nadvládu heterosexuality nad ostatními
formami sexuality. A je nutno je vymýtit i s kořeny.“ (Judith
Butlerová)
Jde o svobodu,
hlupáci!
Tak
se zrodil narativ o utlačovatelské podstatě Západní civilizace, která je vinna
imperialismem, kolonialismem, rasismem, patriarchální mužskou dominancí, utlačováním
menšin, homofobií… V takto represivní společnosti je nutno podlomit veškeré
zdroje autority, hierarchie a řádu a odstranit „svazující“ konvence jako
tradice, morálka, víra, rodina, národ či stát.
S
naprostou samozřejmostí jsou dnes určité skupiny lidí chápány jako oběti, jež
potřebují ochranu před diskriminací. To znamená nekriticky podporovat ty, kteří
jsou označeni za oběti – bez ohledu
na to, zda si to zaslouží, a stavět se proti „mocným“, bez ohledu na to, jestli
jsou dobří či ne. Oběti viní za svou zranitelnost ostatní, což je odvádí od
vlastní odpovědnosti. Hřích je nově definován jako nemoc, jazyk morálky je
nahrazen jazykem terapie, zločin se stává protispolečenským chováním
a psychiatr nahrazuje kněze. Toto paradigma je všudypřítomné a je střeženo
„politickou korektností“, což je systém myšlenkových šablon, který drží
veřejnou debatu v kleštích a rozhoduje, o čem a jak lze vůbec mluvit.
Vábivá ideologie „osvobozování“ obdařila
státní autoritu právem regulovat a vychovávat. Sociální stát přestává být
nástrojem společenské solidarity, s kterýmžto posláním se po 2. světové
válce zrodil, ale bere si za cíl co nejdokonaleji „zabezpečit“ člověka od nejrůznějších
důsledků životních rozhodnutí a stává se tak nástrojem převýchovy. Důsledkem je
úpadek neformálních pravidel, morálky a dalších na státu autonomních
institucí, osobní svoboda a odpovědnost jsou postupně oklešťovány. Pomalu upadá
i stěžejní princip západní morálky – pevná spojnice mezi jednáním jednotlivce a
jeho následky.
Progresivistický
průmysl na pochodu
Ti, kdo se neomarxistickými koncepcemi nechali zaujmout (či zajmout?),
tak činí proto, že uvěřili, že bojují s historickou nespravedlností a přispívají
k nápravě světa. Nálepkou „neomarxistů“ se většinou cítí dotčeni. Těžko
jim to vyčítat, vždyť ke kořenům prohlédá málokdo a „neomarxismus na první
pohled jako marxismus ani nevypadá“, jak upozorňuje publicista Benjamin Kuras.
Konglomerát
levicových elit, médií a neziskových organizací je poháněn aktivní menšinou,
která by volby nikdy nevyhrála, přesto však disponuje ohromnou mocí, a to díky výhodám,
které mlčící většina nemá.
Především,
aktivisté mají zápal pro věc, vždyť bojují za nový, spravedlivý svět! Mají na
své straně státní i nestátní, ba dokonce i nadnárodní instituce, které během
dlouhého pochodu ovládli. Ty je zaštiťují autoritou a také financují. Mohou
počítat s přízní médií. Těší se podpoře globálního byznysu, který už dávno
pochopil, že různé „duhové“ reklamy jsou úlitbou, která „nikomu neublíží“.
Nástrojem revoluce se stává i stát a jeho orgány (v našem případě především
ministerstva práce a sociálních věcí a školství, úřad ombudsmana,
a na ně navázané ústavy, média a neziskovky). A v neposlední
řadě, aktivisté mají čas, protože u většiny je levicová agenda jejich
zaměstnáním, případně je někdo dotuje. Mlčící většina, pokud se chce nějak
projevovat, musí tak činit ve volném čase a za vlastní...
Dá se s tím
ještě něco dělat?
Zdálo by se, že na úrovni „vysoké“ politiky je zápas
prohraný. V Západním světě dnes neexistuje žádná relevantní politická
síla, která by byla schopna tuto kulturní revoluci zastavit. Ne, že by
neexistovala žádná ohniska odporu, povětšinou jsou to však spíše osamělí běžci,
různí podivíni či malé skupinky. Konzervativní scéna bývá tradičně hodně
rozrůzněná a individualistická, společný nepřítel však může sehnat dohromady i
ty, kteří by spolu normálně nekamarádili. Ale jinudy cesta zřejmě nevede. Je
třeba hájit
svobodu slova, svědomí a náboženství - a získat k tomu tolik spojenců,
kolik jen můžeme!
Americký
publicista Rod Dreher před několika lety ve své knize Benediktova cesta poukázal
na jistou paralelu s dobou po pádu Říma, kdy na úsvitu 6. století sv.
Benedikt z Nursie odchází do ústraní a zakládá klášterní komunitu –
aby se posléze jím inspirované řeholní hnutí stalo „kocábkou“, která provezla
světlo evangelia a vzdělanosti temnými časy, které na několik staletí pokryly
Evropu. Dreher radí nespoléhat na potápějící se loď civilizace a budovat
vlastní křesťanskou „paralelní polis“ (zde nachází inspiraci v situaci
východoevropských disidentů v čase komunismu) jako životaschopnou a žádoucí
alternativu a „antitezi“ světa. Zdá se,
že většina amerických (i zdejších) křesťanů jeho kritický postoj
k sekulární kultuře nestrávila, přesto lze v jeho úvahách nalézt řadu
inspirativních rad a doporučení.
Kupříkladu:
Nepanikařit. Nevzdávat se bez boje. Neočekávat od politiky příliš mnoho. Nepřistupovat
na neomarxistický slovník (bez slova gender se lze obejít!), dávat pozor na
nálepky (křičet „marx“ kdykoliv slyším slovo „oprese“ není k ničemu, leda
popudíme oponenty). Nenechat se vyšachovat, „vmísit kvas do těsta“, ovlivňovat
kulturu. Dávat přednost lokálnímu před globálním. Hájit princip rozdělení a
rovnováhy mocí ve státě, dovolávat se principů právního státu, trvat na primátu
zákona před vůlí. Hájit svobodu slova, svědomí a náboženství, dovolávat se
práva na výhradu dle svědomí. Podporovat princip subsidiarity, jak to jen
půjde. Budovat nezávislé křesťanské instituce, zakládat školy, spolky,
„zadrápnout“ se v kultuře, v občanské společnosti. Současně však
také: připravit se na pronásledování, být připraven obětovat sekulární úspěch a
karieru pro království Boží, nepůjde-li to jinak…
Obávám
se však, že to všechno může být toliko ústupovou taktikou, která může zpomalit
postup revoluce, ale nikoliv ji zvrátit. Má-li k tomu dojít, bude potřeba
hledat zdroje ještě hlouběji. Musíme vzít nepříteli iniciativu z rukou,
naučit se být opět proaktivní: Mnohé problémy, na které neomarxismus nabízí svůj
lék, jsou skutečné. My jako křesťané přece víme, že útlak je nemorální a má se
mu oponovat. Bezmocní a zranitelní zasluhují zvláštní pozornost. Není náhoda,
že někteří autoři hovoří o marxismu jako o křesťanské herezi, jako o pokusu imanentizovat eschaton, tedy politickou
akcí vybudovat království nebes zde na zemi. Chtěl-li tedy Marx – šílený
vztekem a netrpělivostí – strhnout království nebeské na zem, pak náprava
spočívá v návratu. Království nebes není z tohoto světa – a přece již
v tomto světě roste v lidských srdcích. Bude-li v nich skutečně
obnoveno, pak se může stát motorem skutečně proměny. A byla-li to „křesťanská
kulturní revoluce“, která na troskách pohanského Říma vybudovala křesťanskou
civilizaci, založenou na étosu služby a lásky k bližnímu, nemůže to být
nic menšího, než nová křesťanská revoluce, která na troskách post-křesťanského
Západu, zdecimovaného neomarxismem, tuto křesťanskou civilizaci opět obnoví...
Co se stane, když vlažný křesťan vezme své
náboženství vážně, když ho domyslí do důsledků, když opět začne následovat
Krista, ptá se Štěpán Smolen v závěru podivuhodného cestopisu o putování
Západní Evropou „po stopách ochočeného Boha“? Během své cesty byl na mnoho
způsobů svědkem vyprázdněnosti křesťanství, které nadbíhá člověku a přitom
nemá, co by mu nabídlo, snad kromě pochlebování, či naopak sebelítosti. Takový
křesťan se stane radikálem, džihádistou, který nejdříve podnikne svatou válku
proti sobě. A jaké budou důsledky? „Nechá se naverbovat do armády království,
které není z tohoto světa. Radikální křesťan se nevypraví obalený
výbušninami, aby dobyl Bagdád nebo Rijád. Spíš půjde s Matkou Terezou do
ulic Kalkaty, aby ležícím u cesty vysbíral červy z ran. Nebo s Mary
Wagnerovou před potratovou kliniku, aby maminky, které jdou vraždit, upozornil,
že každý lidský život je svatý. Nebo odejde na Karmel, aby se stal ohnivou
přímluvou za svět. Nebo s apoštolem Pavlem na druhý konec země, anebo do
vedlejšího vchodu k sousedce, aby ji pověděl, že Kristus žije a že také
pro ni zemřel a vstal, aby už nemusela žít pro svůj televizní ovladač a pro
svého psa, ale dala se Bohu, jehož krví byla koupena a jehož snoubenkou má
už provždy být...“
(Zkrácená verze textu publikována v časopise ŽIVOT VÍRY v únoru 2021)
Žádné komentáře:
Okomentovat