Toho dne nebesa váží naše počínání v uplynulém roce a rozhodují o osudu každé lidské duše.
V dobách Chrámu byly toho dne přivedeni před velekněze dva kozlové, o které se házel los – jeden byl zabit jako oběť za hřích a druhý byl poslán na poušť, aby tam v opuštěnosti zemřel. Mnohými úvahami se moudří pokoušeli vyložit to tajemné obřadní divadlo, porozumět vztahu mezi očištěním a odčiněním, soudem a trestem, vinou a hanbou. Na ledacos odpovídá Bible sama, mnohé přinášejí moudří v komentářích, leccos si ponechávají nebesa ve své moci.
Proč bylo nutné, aby oba kozlové byli co nejpodobnější? Ponechme nyní stranou teologii a podívejme se spolu se starými rabíny na věc jinýma očima.
Dvě vzhledově podobná zvířata, ale s rozdílným osudem? Známí židovští učenci Nachmanides a Abarbanel došli k závěru, že tito dva kozlové v jistém smyslu symbolizují nejznámější dvojčata Bible: Jákoba a Ezaua.
Výraz „dvě kůzlata“, zmíněný ve veleknězově modlitbě, velmi připomíná podobný výraz „dvě kůzlata“, zmíněný v příběhu Jákobova podvodu. Tehdy Izák, starý a už skoro slepý, požádal jednoho ze svých synů, Ezaua, aby mu ulovil nějakou zvěřinu a připravil mu jídlo, aby mu mohl požehnat. Rebeka rychle nabádala Jákoba: „Běž ke stádu a vyber dvě kůzlata, abych mohla tvému otci připravit chutné jídlo, jaké má rád…“
Takové slovní paralely nejsou v Tóře náhodné, tvrdí učenci. Jsou tajemnou součástí její trvalé intertextuality, její jemně, umně utkané prózy, v níž jeden verš vrhá světlo na jiný. A tak dva kozlové veleknězovy služby evokují několika různými způsoby postavy Jákoba a Ezaua, konkrétně scénu, v níž Jákob předstírá, že je Ezau a obléká se do jeho šatů, aby voněl jako jeho bratr. Tehdy, když odpovídal na otcovu otázku: „Který ty jsi, můj synu?“, Jákob odvětí: „Tvůj prvorozený Ezau“, na což Izák řekne: „Hlas je Jákobův, ale ruce Ezauovy“ (Gn 27,22).
Dva kozli jako Ezau s Jákobem
Jací tedy byli Ezau a Jákob? Co představovali? Zdá se, že tradice má tendenci stranit spíše Jákobovi, snad jako tomu jaksi „spořádanějšímu“. Nicméně, sama Bible je mnohem diferencovanější. Ezau není postavou zla. Vždyť jeho otec ho miloval a snažil se mu požehnat! Mudrci říkají, že pokud jde o úctu k otci byl Ezau naopak svrchovaným vzorem. A také Mojžíš přikazuje: „Nepohrdej Edómcem (tj. potomkem Ezauovým), protože je to tvůj bratr“ (Dt 23,8).
Ezau tedy není ztělesněním zla, je spíš člověkem impulzivním, vznětlivým. Vidíme to, když prodává své prvorozenství Jákobovi. Jednou se přižene domů vyčerpán lovem, vidí Jákoba, jak vaří čočkový vývar a vyhrkne na něj: „Rychle, dej mi trochu toho červeného guláše! Jsem vyhladovělý!“ Jákob na to jde mazaně: „Jasně, ale nejprve mi prodej své prvorozenství.“ „Podívej, já umírám hlady,“ mávne rukou Ezau, „k čemu mi bude nějaké prvorozenství?“
Jákob však na to: „Tak mi přísahej!“ Ezau mu to tedy odpřísáhl a prodal tak své prvorozenství. Načež Jákob dal Ezauovi chléb a mísu čočkového guláše. Ezau se najedl a napil, vstal a odešel. Tak Ezau svým prvorozenstvím pohrdl.
V Ezauovi tedy vidíme impulzivního, ba zbrklého člověka (prodat dědictví kvůli misce polévky!), hnaného momentálními emocemi.
Jákob je pravým opakem. Nepodléhá citům, přemýšlí a jedná dlouhodobě. Myslí na to, co dělá. Takto se chopil jedinečné příležitosti koupit Ezauovo prvorozenství. Tak pracoval sedm let za Ráchel (což byla doba, která se mu „zdála jako několik dní“), a takto si s Lábanem domlouval podmínky platu za svou práci.
Jákob nikdy nejedná impulzivně, nahodile, zbrkle. Když Jákob kárá svého mladšího syna Josefa za zdánlivou opovážlivost jeho snů, tak zatímco bratři na Josefa žárlí, jeho otec „ukládá tuto záležitost do paměti“. Než se rozhodne k činu, dlouho a důkladně přemýšlí.
A nejen to, k prudkosti je kritický, i když ji vidí u svých dětí. Na smrtelné posteli kárá své tři nejstarší syny: „Rubene… nestálý jsi jako voda, nevynikneš… Simeone a Levi… prokletý ať je váš hněv, tak prudký, a vaše zuřivost, tak krutá!“ (Gn 49,3-7) Jednání na základě hněvu a prudkosti je pro Jákoba znakem nezralosti a proto odsouzeníhodné.
Zdá se tedy, jako by rabíni radili dát se v životě spíše cestou Jákobovou. Opravdu? Počkejme ještě chvíli.
Člověk není duch ve stroji
V posledních letech došlo k pokroku v porozumění mozku a v chápání fungování lidské mysli. Jedním z klíčových textů byla kniha amerického neurovědce Antonia Damasia Descartesův omyl: emoce, rozum a lidský mozek (česky 2000). Damasio objevil něco neobvyklého u pacientů, kteří utrpěli poškození určité části mozkové kůry. Jejich schopnost myslet zůstala nezměněna, ale schopnost cítit, zakoušet emoce klesla téměř na nulu. Výsledkem bylo, že pro ně bylo takřka nemožné se rozhodovat, samotný „čistý rozum“ k tomu nepostačoval! Zvažovali donekonečna, ale nedokázali dát přednost jedné možnosti před jinou.
Mnoho pozdějších prací ukázalo, že nejsme zdaleka tak rozumní živočichové, jak předpokládali Descartes či Kant, nefungujeme jako „duch ve stroji“. Spíše to vypadá, že jsme především emocionálními bytostmi, které se rozhodují na základě pocitů, tužeb a pohnutek, kterých si ani nejsme vědomi. Svá rozhodnutí si sice racionálně zdůvodňujeme, ale snímky mozku ukazují, že jsme se možná rozhodli právě takto ještě dřív, než jsme si byli vědomi, že jsme tak učinili. Zkrátka, v našem rozhodování hrají emoce, zážitky, psychosomatické vjemy a „vnitřní hnutí“ větší roli, než by se zdálo.
Ve skutečnosti máme mozek s dvojím systémem nebo dvojí dráhou, jako o tom hovoří psycholog Daniel Kahneman ve slavné knize Myšlení rychlé a pomalé (česky 2012). Jedna stopa myšlení je rychlá, instinktivní, emotivní, druhá je pomalejší a váhavější, kalkulující a logická. Ta první nám umožňuje reagovat rychle na situace bezprostředního nebezpečí. Bez ní bychom my ani naši předkové nepřežili. Ne všechny instinkty jsou však neškodné. Hněv, závist, žárlivost, strach, nenávist a touha po pomstě mohly být snad kdysi nenahraditelné, ale dnes často bývají velmi destruktivní.
Všechna zvířata mají instinkty a tužby. Člověk však disponuje svobodou, kterou zvíře nemá. Pouze lidé jsou schopni své tužby posuzovat a ptát se, zda je správné tuto touhu uspokojit právě teď.
Ruce Ezauovy, hlas Jákobův
Nedávné objevy v neurovědách nám tedy neříkají nic nového. Potvrzují dávný poznatek, že rozum nelze oddělit od citů, duši od těla. Nemůžeme žít, rozhodovat se ani milovat bez emocí. Totiž, můžeme se o to pokoušet, ale veškeré pokusy následovat pouze jeden pól končívají tragicky.
Nechat se smýkat emocemi bez opory rozumu je „nerozumné“ právě tak, jako nechat se vést „čistým rozumem“. Pamatujme, že podle Chestertona šílencem není ten, kdo pozbyl rozumu, naopak je to nešťastník, který pozbyl kromě rozumu všechno ostatní. Zbyl mu pouze rozum, nekorigován žádnou emocí, citem ani zkušeností…
V tomto světle se náhle Jákob nejeví zrovna ideálně. Přemýšlivý a rozvážný tichošlápek? Nebo spíš prohnaný a úskočný křivák s dlouhou pamětí? Běda, nejspíš obojí!
To nás vrací k okamžiku, kdy se Jákob přestrojil do Ezauových šatů. Dva kozlové velekněžské služby na Jom Kipur a dva kozlové připraveni Rebekou starému Izákovi symbolizují naši dualitu: „Ruce jsou Ezauovy, ale hlas je hlasem Jákobovým.“
Kým jsem já? Koho následuji? Každý z nás má v sobě kus Ezaua i Jákoba. Impulzivní, emocionální duši i duši přemýšlivou a rozvážnou. Můžeme myslet rychle nebo pomalu.
Náš osud, náš životní scénář, bude určován tím, co si vybíráme, čemu a kdy a proč dáváme přednost. Kdy je na místě přemýšlet dlouze a kdy pomalu. I takové morální drama můžeme podle rabínů vyčíst z příběhu dvou kozlů biblického Dne smíření…
Žádné komentáře:
Okomentovat