Na počátku třináctého století se v jižní Francii rozšířilo fanatické náboženské hnutí, které historie zná jako katarství nebo hnutí albigenských. Rychle se šířilo, vytvářelo paralelní církevní struktury, ve své radikalitě se stávalo natolik módním, že nakloněna mu byla i místní šlechta. Učení katarů bylo z hlediska křesťanské ortodoxie bludné, plné mylných, nebiblických východisek i závěrů, navíc životní praxe byla v mnohém natolik bizarní a společensky škodlivá, že tehdejší duchovní i světské autority usoudily, že hnutí musí být vymýceno. Veřejné disputace a kázání, v nichž měl hlavní slovo rodící se řád dominikánů, však nevedly k úspěchu, rozporů přibývalo, došlo dokonce k zavraždění papežského legáta. Proto byla vyhlášena křížová výprava (1208), vojenské tažení, které zpustošilo celá města na jihu Francie a nevyhnulo se mnoha excesům a krutostem. Nicméně cíle bylo dosaženo, byla obnovena svrchovanost francouzské koruny nad katarskými oblastmi a heretické hnutí bylo zcela vyhlazeno, byť historici se shodují, že jakýsi „katarský“ životní pocit v oblasti jižní Francie dlouho přetrvával.
O co šlo katarům?
Základem jejich
učení bylo přesvědčení, že svět je „strukturálně“ zlý. Ano, i ortodoxní
křesťanství hovoří o Pádu a hříchu prvních lidí, jehož důsledkem je celé dobré
Boží stvoření vydáno na pospas zániku, ideál v lidských srdcích zastřen a
deformován, jeho realizace ztížena… Katarská vize byla mnohem temnější. Celý přirozený
svět není výtvorem dobrého Boha, nýbrž výtvorem zlé moci, kterou ztotožňovali s
Bohem Starého zákona, jehož autoritu odmítali. V katarském pojetí spásy nejde o
vykoupení přirozeného řádu, cílem je zcela se od něj osvobodit, a tak se stát
"Čistými" (což byl význam slova „katar“, z řec. καθαρός =
katharos = čistý).
Ti, kteří
byli nejblíže tohoto cíle, byli nazýváni „Dokonalí“. Ti byli osvíceni, těm bylo
umožněno nahlédnout za kulisy světa pro jiné nedostupným způsobem. Ti také na
sebe brali plnou tíhu katarské morální kázně. Jejím hlavním principem bylo
zřeknutí se manželství, sexuálního života a plození dětí, jež bylo považováno
za špatné, neboť udržovalo zlý přirozený řád. Zříkali se také masa, mléka i
vajec, to vše souviselo s tělesným rozmnožováním, vyhýbali se dokonce
ručním pracím a odmítali vlastnictví hmotných věcí, neboť pohrdali samotnou
hmotou, tělesností, hmotným světem, jež byl v jejich očích špatný, hodný
zavržení. Trest smrti a válka byly odsuzovány, sebevražda však byla nejen
povolena, ale i doporučována těm, kteří na ni byli připraveni.
Většinu
katarů tvořili „věřící“. Od těch, na rozdíl od „dokonalých“, se neočekávalo, že
by hned a v plném rozsahu přijali katarskou přísnou etiku. Ač ideálem byla úplná
sexuální abstinence, mezi „věřícími“ bylo sexuální požitkářství tolerováno,
pokud však nevedlo k plození dětí. Paradoxně tedy na jedné straně ideál
sexuální abstinence, na straně druhé holdování jakýmkoliv sexuálním praktikám,
které s sebou nenesly riziko otěhotnění.
Kataři
sami sebe považovali za „Děti světla“, naopak ostatní lidé, sdílející přirozený
řád světa, včetně manželství a rodiny, vlastnictví, práce a obživy, byli
odsuzováni jako „děti temnoty. Není divu, že tehdejší duchovní i politické
autority vyhodnotily katarství jako hnutí radikálně rozvracející společenský řád
a tudíž zasluhující potlačení.
Předchůdci a nástupci
Základní
myšlenky katarů nebyly ani původní, ani s nimi nezmizely. Podobná témata a
hodnoty se objevovaly i v dřívějších herezích, jako byl gnosticismus a manicheismus.
Německo –
americký politický filosof Eric Voegelin přišel po válce s postřehem, že
stará gnostická hereze v době po osvícenství nabyla nových, sekularizovaných
podob, zejména v ideologiích, jako je komunismus a nacismus. Tyto moderní
politické formy gnoze „imanentizují“ to, co bylo původně chápáno jako
transcendentní, snaží se uchopit v naturalistických pojmech to, co bylo v antice
a středověku chápáno v metafyzických termínech. Tyto ideologie tak svým
způsobem nahrazují náboženství: slibují spásu a spravedlivou společnost pod
vedením svých vůdců, sní o svých utopiích, strhávají lid svými rituály. Ovšem
co, co skutečné náboženství očekává až za horizontem pozemského života, hodlají
totalitarismy vybudovat již teď a tady, tedy politickou akcí vybudovat
království nebes zde na zemi, „imanentizovat eschaton“.
Žádná z variant
gnoze není nějakým pevným, snadno definovatelným systémem, a také ne všechny
neobsahují přesně stejné teze. Opakují se však určitá témata a obecný
myšlenkový rámec, například přesvědčení, že stávající řád věcí je v samém jádru
špatný; zjevení gnóze, která odhaluje tuto údajnou pravdu, a radikální prostředky
k její nápravě; a manichejské rozdělení lidstva na dobré a osvícené, kteří tuto
gnózi přijímají, a na špatné, kteří se jí brání.
Variace
tohoto gnosticko-manichejského fanatismu mají tendenci vznikat, když někteří z
mocných a bohatých považují za užitečné je prosazovat a církev se naopak dostala
do příliš zkorumpovaného či jinak upadlého stavu, než aby byla s to nabídnout
atraktivní alternativu. Hlubším, psychologickým kořenem se zdá být neochota lidí
přijímat skutečnost takovou, jaká je, chorobná posedlost údajnými „vadami“
skutečnosti a paranoidní sklon k jejich zveličování. Jsou-li všechny tyto podmínky
splněny, může být výsledek docela zhoubný, varuje Feser.
Co je woke?
Fenomén
„woke“ v posledních letech získal obrovský vliv v západní politice a kultuře.
Označuje onu „uvědomělost“, díky níž mnozí náhle prozřeli a nahlédli systémovou
zkaženost celé Západní civilizace.
Podle
Fesera jde o novou odnož gnosticko-manichejského stylu politiky. Je pro něj
charakteristická teze, že každodenní svět je zcela prosycen zlem, tedy
v našem případě „systémovým rasismem“, „nadřazeností bílé rasy“, „patriarchátem“,
„heteronormativitou“, „transfobií“ a tak podobně. To vše je vzájemně propojeno a
tvoří dusivou strukturu „intersekcionálního“ útlaku. Tato ideologie se odvolává
na různé formy gnose (kritická teorie, feminismus, genderová studia, atd.),
které údajně umožňují svým stoupencům nahlédnout realitu a vnímat tento útlak
tak, jak ho ostatní vnímat nemohou. Existuje zde manichejské rozdělení na ty,
kteří jsou touto gnózí osvíceni, a na ty zlé, kteří se jí brání.
Při
detailnějším pohledu uvidíme další znepokojivé paralely s katarstvím, i když ne
v teologickém, nýbrž ve světském smyslu: Odcizení od tělesnosti a
přirozeného cíle sexuality (transgender a odmítání binarity pohlaví), sexuální
nevázanost ruku v ruce s bráněním početí, pohrdání manželstvím,
odmítání rozmnožování (lidstvo jako "rakovina planety"), normalizace
potratů, eutanazie a bezdětnosti, odmítání státní autority a oprávněného
užívání násilí („defund the police“), pohrdání soukromým vlastnictvím (blokády
silnic, ničení obrazů a kácení soch), moralizující veganství (ve jménu práv
zvířat či udržitelného rozvoje). Důsledkem je srovnatelná intelektuální
nesoudržnost a morální nepořádek.
Rétorika
katarů i rétorika „woke“ aktivistů zní často povrchně mírumilovně. Navenek
okázalý pacifismus, současně sahají k násilí, je-li třeba (zastrašování,
doxxing, cancel culture, výtržnosti, blokády…), pohrdání oponenty jako těmi,
kdo nejsou „osvíceni“, poučování z pozice morální převahy (propagace
„změny pohlaví“ dokonce i u dětí spolu s vnucováním ideologických osnov proti
vůli rodičů).
„Woke“,
stejně jako kdysi katarství, znamená v podstatě radikální rozvrat normálního
lidského života ve jménu paranoidního metafyzického bludu. Stejně jako u katarství si však jeho módnost
našla podporu u mnoha bohatých a mocných. A stejně jako v případě katarství
je vzestup woke ideologie umožněn žalostným stavem církve, která není schopna
jí účinně čelit.
Manévr „popírání jména“
Hnutí
„woke“ je dle Fesera nábožensko-politickou patologií, pro kterou nabízí vlastní
definici: „Paranoidní a bludné hyperegalitářské myšlení, které má tendenci
vidět útlak a nespravedlnost tam, kde neexistují, nebo je značně zveličovat
tam, kde existují.“ Potíž je, že je to „hereze s tisíci tvářemi“. Není to
ucelený, systematický soubor učení, ale spíše změť volně souvisejících témat a názorů.
Nemá název, na kterém by se shodli zastánci i kritici. I samotné slovo „woke“
užívají spíše kritikové, než jeho zastánci. Mezi další označení patří „politika
identity“, „kritická sociální spravedlnost“, „politika sociální spravedlnosti“,
„politická korektnost“, ale žádné z nich si nezískalo všeobecné přijetí. Je
také fakt, že toto hnutí zahrnuje mnoho dílčích hnutí a ideologií, z nichž
každá také často nese více označení: „antirasismus“, „kritická rasová teorie“, „postkolonialismus“,
„LGBTQ“, „genderová studia“, hnutí „transgender“, „feminismus čtvrté vlny“, atd.
Zdá se
však, že tento terminologický zmatek je zčásti záměrný, jde o rétorickou
taktiku, jejímž cílem je vnést mezi kritiky zmatek. A je to zároveň odvrácená
strana doprovodné rétorické taktiky, která spočívá v podvracení prvků
normálního lidského života právě tím, že je označíte tak, aby se zdálo, že jsou
pochybné.
Vezměme
například zdravý předpoklad, že existují dvě pohlaví, mužské a ženské, a že
existují proto, aby muži a ženy spolu měli děti. Prostřednictvím novátorských označení
jako „heteronormativita“ a „cisgender“ se to, co lidé vždy znali jako základní
biologickou realitu, jeví jako zpochybnitelné a pochybné. Ač věcně se nic
nemění, rétoricky může být tato taktika velmi účinná. Představte si, že by někdo
označil nálepkou „kyslíkismus“ samozřejmou skutečnost, že lidé potřebují dýchat
vzduch, aby zůstali naživu, a vymyslel by nějaký bizarní vědeckofantastický
scénář, na jehož základě by lidé mohli přežít nějakým jiným způsobem.
Předpokládejme, že by získal nějakou masu lidí, kteří by tento návrh brali
vážně - a ty, kteří by jej vážně nebrali, by odsuzoval jako ignoranty nebo
fanatiky. Výsledkem by bylo, že by značný počet dalších lidí zapochyboval a začal
brát tuto absurditu vážně, a to zkrátka jen proto, že podstrčením vhodné
nálepky se „kyslíkismus“ v očích lidí legitimizoval jako téma k debatě.
Rozpoutá se vášnivý spor, kdy jedni volají, že je to pravda a druzí, že je to
nesmysl, nicméně téma „žije“, je na stole, a občas si někdo řekne „a co když
přece…“ Vymýšlení vhodných nálepek může
být takto velmi mocným nástrojem ke zpochybnění i těch věcí, u kterých
k tomu není žádný důvod.
Post-protestantské neopohanství
Profesor Feser
není první ani jediný, kdo si všímá, že „woke“ hnutí, zejména ve své původní,
americké verzi, se skutečně podobá náboženství, byť se pohybuje ve zcela
imanentním, nitrosvětském rámci. Jak upozorňuje Tom
Holland, křesťanské kategorie a koncepty, prostupující Západní civilizací,
nemůžeme zcela setřást, máme je pod kůží, ale jejich významy se mohou měnit. Kupř.
James Wood považuje „woke“ za post-protestantské neopohanství, které napodobuje
dynamiku protestantismu, nicméně deformuje a zkresluje principy křesťanské
teologie. Woke tak naplňuje odvěkou náboženskou potřebu tím, že v čemsi
napodobuje americký protestantismus, který společnost do značné míry vnitřně
opustila.
„Woke“
hnutí svým „věřícím“ nabízí pocit hlubokého smyslu, vědomí existenciální
jistoty, pocit morální nadřazenosti. Oni jsou ti osvícení, probuzení,
uvědomělí, jim bylo dáno nahlédnout skutečnou povahu skutečnosti, oni
porozuměli strukturálnímu zlu Západní společnosti a právě oni jsou povoláni,
aby se s ním utkali. Klíčové doktríny jsou uzavřeny rozumovému vyvracení,
váha se klade na „prožitou zkušenost“ příslušníka utlačované menšiny, která mu
poskytuje zvláštní přístup k pravdě, o níž nelze diskutovat.
Náboženská
energie a zájem se soustřeďují na problémy tohoto světa, nechybí dědičný hřích
v podobě „strukturálního rasismu“, spása spočívá v prokázání vlastní
nevinnosti náležitým „morálním rozhořčením“ a odsouzením všech ostatních
„neprobuzených“, obětními beránky se stávají ti, kteří jsou „přistiženi“, nechybí
rituální poklekávání, duhové vlajky, procesí, vydávání „svědectví“, svaté
texty, mučedníci… Vyhlíží se poslední soud v podobě společenského
zúčtování v současnosti, které proběhne před tváří… Dějin? Woke tak
nahrazuje dnes již zcela vyprázdněné sociální evangelium úpadkového mainstreamového
protestantismu.
Mám zato,
že tyto postřehy budou mimo Spojené státy stěží použitelné, nicméně velmi by
mne zajímalo, jaký by byl výsledek, kdyby se na evropskou verzi „woke“
posedlosti posvítil nějaký religionista…
Wokeness delenda est
Poslední,
co se lze srovnáním s katarstvím naučit, je poznání, že nezbytnou součástí
odporu proti patologii musí být intelektuální a duchovní úsilí, nicméně pravděpodobně
to k porážce bludu nebude stačit. Dominikáni sehráli zásadní roli pro
duchovní obnovu tehdejší církve a jejich kázání účinně osvobodila mnoho duší od
katarských iluzí. Přesto však nakonec byla k definitivní porážce hereze zapotřebí
i donucovací moc státu.
Co to
může znamenat dnes, ptá se Feser? Třeba to, že psaní článků a debaty na sítích
samy o sobě na vyvracení myšlenek a argumentů bludařů nemusí stačit. Myšlenky a
argumenty jsou nepochybně mylné, nicméně mnoho lidí se k nim přesto upíná,
protože hlavní přitažlivost hnutí leží mimo rozum. Jako svého druhu
„náboženství“ má moc podmanit srdce, uhranout imaginaci, ovládnout emoce, je
poháněno vášnivým resentimentem proti přirozenému řádu věcí. Tyto duchovní
patologie činí jakoukoli politiku, která je v nich zakořeněna, obzvláště
militantní, vášnivou a odolnou vůči racionálnímu přesvědčování.
Bylo by
tedy chybou považovat fanatismus „uvědomělých“ za pouhé přehnané nadšení a
zacházet s jejich excesy v rukavičkách.
Na výtržnosti, rabování, vandalismus, obstrukce na silnicích a další
formy nezákonností je třeba reagovat policejní taktikou a dostatečně přísnými
tresty. Nemělo by se tak dít s větší přísností, než je nezbytné, ale ani s
menší, než je nutné.
Bylo by
také osudově naivní považovat „woke“ za jeden z mnoha politických směrů, kterým
je třeba věnovat stejnou úctu a dát mu stejný hlas. Mělo by se s ním naopak
zacházet stejně jako s nacismem, komunismem a rasovou segregací a dalšími ideologiemi,
které ze své podstaty ničí základní společenskou soudržnost. Takové je třeba
zcela vymazat ze školních osnov, vytlačit z vládních a dalších institucí,
stejně jako ze slušného diskurzu. Stát by je tedy nejen neměl upřednostňovat,
ale neměl by k nim být ani neutrální! Vlády by měly aktivně pracovat na
vymýcení „woke“ ideologie ze všech institucí, nad nimiž mají jakoukoli moc nebo
vliv. Protože právě taková očista je v zájmu sebezáchovy každé zdravé
společnosti, končí svou esej profesor Feser.
Publikováno v květnu 2024 v KONZERVATIVNÍCH NOVINÁCH
Žádné komentáře:
Okomentovat