Co se stalo se světem, že tak zešílel?
Jedno
možné vysvětlení praví, že příčinou „zbláznění“ dnešního světa je kolonizace liberálních
institucí neomarxismem. Není pochyb, že dlouhý pochod institucemi přinesl své
hořké plody, marxistické koncepty pronikly do společenských věd, poskytly jim
svůj pojmový a argumentační aparát a Marxovo hřímání proti řádu, autoritě a rodině
se tak vrátilo do hry pod novým, tentokrát „vědeckým“ pláštíkem.
Ale
co když je problém hlubší? Co když je problémem samotný liberalismus? Marxismus
totiž nevznikl jen tak náhodou, z ničeho, ve vzduchoprázdnu. Jeho kořeny
vyrůstají z čehosi, co samo se tenkrát teprve rodilo, z jakéhosi ideového
podhoubí.
Tehdy
se tomu liberalismus ještě neříkalo, to slovo neexistovalo, nicméně
liberální myšlenky si už tehdy hledaly cestu na světlo. Rodily se v reakci
na duchovně umrtvující stav středověké církve v Evropě, jež uvázla
v zákonictví, světském panování a korupci. Tento neutěšený stav vzbudil dvojí
reakci: Nejprve různé snahy tak či onak obnovit církev návratem „ke zdrojům“, jež
položily základy pro pozdější reformaci. A pak od 14. století se rodí renesance
jako pokus o vzkříšení předkřesťanských životních a estetických ideálů, o návrat
do „přirozeného“ světa, snaha udělat svět člověku „na míru“. Sluncem zalitý
svět antických hrdinů, bohů a bájí se zdál být žádoucí alternativou asketickému
a do posmrtného světa zahleděnému křesťanství…
Obojí
pohyb byl nesen touhou svrhnout dusivý středověký krunýř, což bylo svým
způsobem nevyhnutelné, doba byla ke změně zralá, něco se muselo stát… Pootevřela
se tak cesta k osvobození lidského ducha, k humanismu, k osvícenství,
k liberalismu.
Nový mýtus o člověku
17.
století přineslo evropskému myšlení cosi jako koperníkovský obrat. V astronomii
se odehrál o sto let dříve a postavil do středu vesmíru Slunce. Ve filosofii se
hovoří o „obratu k subjektu“, jež postavil do středu lidského přemýšlení člověka.
Namísto metafyziky, kterou zajímalo, jak věci objektivně jsou, najednou začalo
být důležité, jak člověk věci poznává, jak on jim rozumí. Tedy obrat od bytí
k poznání, od ontologie k epistemologii. A v politickém myšlení
se dostává do středu pozornosti jedinec a jeho zájmy.
Rodící
se liberalismus přinášel nový narativ, nový mýtus o člověku, o vztahu člověka a
státu, novou optiku, jak nazírat svět a jeho fungování. Anglický filosof John
Locke (1632-1704) přišel
s myšlenkou, že člověk se rodí ve stavu dokonalé svobody a rovnosti, což naráží
na neomezenou svobodu jiných lidí. Proto si lidé ustavují stát, jakož i další
společenské instituce. O něco později přibyla idea volného trhu, na který
svobodní jedinci vstupují a jehož neviditelná ruka distribuuje statky tím nejefektivnějším
způsobem. A rodící se liberalismus to byl, kdo si vzal za úkol po krůčcích přenastavit
svět tak, aby svoboda se stala cílem a aby člověk tuto svobodu mohl maximálně
využít.
John
Stuart Mill (1806–1873) zvedl liberální štafetu tam, kde ji John Locke
zanechal: poté, co liberalismus úspěšně utvořil politický řád zajišťující práva
jednotlivce, se Mill obává, že tato práva jsou k ničemu, pokud člověk není
svoboden od „despotismu zvyků“. Tedy nejde už jen o politickou svobodu, ale
také o svobodu sociální…
Následovala
idea „ušlechtilého divocha“ z pera Jeana Jacquese Rousseaua (1712–1778).
„Kamkoliv se podíváme (…) je spoután řetězy, přesto že se narodil svobodný“.
Člověk je od přirozenosti dobrý a tím, kdo jej utlačuje, je prohnilá společnost
a její pokřivené normy a utiskující zvyky…
A
na tyto své liberální předchůdce navazoval i Marx, když tvrdil, že dějiny jsou
dějinami třídních bojů, zápasů mezi ovládajícími a ovládanými a že každý
společenský problém lze uchopit prostřednictvím dichotomie „moc vs. útlak“...
Kdo
je člověk?
Tváří
v tvář úvodnímu liberálnímu mýtu o člověku se ptejme: Je společnost skutečně
pouhým smluvním projektem? Je konečným cílem člověka skutečně jít za vlastním
štěstím? Má být středem světa ode všech svobodný a na nikom nezávislý jedinec?
Člověk je
tvor společenský, je závislý na druhých ze samotné své podstaty, nerodí se na
zelené louce, rodí se do rodiny, do společnosti, která je uspořádaná,
organizovaná, podřízena řádu, poddaná autoritě. Liberalismus přichází
s chápáním svobody jako práva dělat si, co chci. V tradičním
(antickém, křesťanském, konzervativním) chápání jde svoboda ruku v ruce
s ideálem dobra a pravdy, je jim podřízena, svým způsobem jim slouží. Není
tedy cílem, je prostředkem; prostředkem, abych mohl činit, co je správné. A
mám-li dělat, co je správné, pak je nevyhnutelná určitá etika dobrovolného
sebeomezení, sebeovládání – což ovšem liberalismus sám o sobě neumí zařídit.
Politická
svoboda je společensky podmíněná, je civilizačním výdobytkem, nikoliv
přirozeným právem, je ctností, kterou je potřeba kultivovat. „Jedinou svobodou,
o kterou jde, je svoboda spojená s řádem“, namítá Edmund Burke, otec
konzervativního myšlení. Proč řádem? Protože „choutky lidí musejí být omezovány,
jejich vůle regulována a jejich city ovládány“, pokračuje Burke, jinak se
svoboda stane svévolí, anarchií, chaosem. Vždyť
vůči ostatním máme i povinnosti, k nimž jsme nedali souhlas!
Touha
po svobodě je přirozená a legitimní, je to i důležitá biblická hodnota, člověk
je stvořen jako mravně svobodná bytost. Myšlenky, že lidé jsou si rovni a mají
právo hledat štěstí po svém, koncept omezené vlády (tedy že stát má mít
jen tolik moci, kolik mu lidé propůjčí) a idea svobodné směny zboží – to byly
ve své době myšlenky převratné, které stavěly tehdejší středověk na hlavu! A
byly to myšlenky hluboce křesťanské. Člověk je člověkem, protože nese Boží
obraz, proto má hodnotu a důstojnost, danou svou podstatou, a je hoden toho,
aby se s ním jako s člověkem jednalo. A lidské instituce (včetně
státu a trhu) musejí tuto hodnotu a důstojnost lidského jedince respektovat.
Společnost
může fungovat a být vskutku svobodná jen tehdy, využívá-li dostatečný počet
lidí svou svobodu ke konání dobrých věcí, tedy věcí, jež nejsou dobré jen pro
ně, ale které jsou prostě správné. Ale co když se tak nechovají? Klesne-li
počet těch, kteří svou svobodu užívají k dobrému, pod určitou kritickou
mez, společnost přestane být svobodnou, ztratí svůj svobodný charakter a
nejspíš upadne do chaosu, z něhož jí rád opět vyvede nejspíš nějaký muž
tvrdé ruky.
Že
by chyba v základech?
Aristoteles i
Tomáš Akvinský nabádají (každý po svém), jak žít v mezích daných
přirozeností, liberalismus nakonec vyústil do představy, že žádné takové meze
neexistují: Každý má právo sám sebe definovat a nebýt omezen tím, co společnost
očekává či přirozenost naznačuje.
Otcové
zakladatelé liberálního myšlení považovali ctnosti a sociální normy za
samozřejmost. Jakožto křesťanští gentlemani samosebou předpokládali, že lidé se
svou svobodou naloží moudře. Jenže nedomysleli, že pokud člověka odstřihnou ode
všech vztahů, které tvoří podivuhodné předivo lidské pospolitosti, která jaksi
tajemně vyvažuje a udržuje v rovnováze celý svět – zkrátka když člověka vysvobodí
ze všech „závislostí“ a nechají jít za štěstím, tak ho tím „osvobodí“ i od
morálních závazků a mravních citů a loajalit… Je-li zbožným gentlemanem, nuže
dobrá, nechť je svým pánem! Běda, ale co když jím není? Na tuhle otázku nemá
liberalismus odpověď…
A
ještě jednu otázku liberalismus nedomyslel: liberální projekt předpokládá
trvalý, trvale udržitelný, všestranný růst – hospodářský, ekonomický,
materiální, ale i vědecko-technický, intelektuální, morální – odtud posedlost a
fascinace pokrokem, růstem, modernizací, spolu s kultem vědy (pravda je
druhotná, hlavně aby to bylo vědecké). Svoboda ruku v ruce
s blahobytem musí neustále růst. Mají-li mít všichni na všechno právo, pak
je nutné, aby všeho bylo neustále víc a víc – což je v tomto světě zkrátka
problém…
Já
nebo my?
Podíváme-li
se na vznik Spojených států (1776), mohlo by se zdát, že to bylo přesně podle
Locka, že se sešli svobodní muži, založili republiku a pověřili vládu, aby jim jejich
jménem vládla. Jenže podíváme-li se pozorněji, tak jednoduché to není. Společenská
smlouva je možná tam, kde existuje nějaké „smysluplné předsmluvní my, tedy 1.
osoba plurálu“, upozorňuje Roger Scruton. A vskutku, kdo podepisoval Deklaraci
nezávislosti? Nikoliv Johny s Frankiem a Bobem, nýbrž „We, the people!“
My, lid! Ta smlouva národ neustanovuje, ta naopak potvrzuje, že národ už
předsmluvně existoval, že už tady bylo nějaké „my“, že už ty lidi cosi
spojovalo!
A
podíváme-li se touto optikou na situaci EU: žádné „My“, jehož politickým
výrazem by byly instituce EU, zde neexistuje. Stále zde máme 27 „lidů“, 27 národů,
které – dojde-li na lámání chleba – sledují především své národní zájmy. A je
to tak zcela srozumitelné, vždyť historicky nejosvědčenějším a nejpřirozenějším
rámcem pro výkon práva a spravedlnosti je prostor národního státu, prostor
obývaný jedním „lidem“, jedním „my“, které je spojeno (krom ústavy a psaných
zákonů) především tisícerými neviditelnými pouty společného jazyka, společných
dějin, tradic, příběhů a sdílené kultury…
Ano, společnost je kontraktem, uznával i Edmund Burke. Je ovšem
„partnerstvím nejen mezi živými, ale mezi živými, mrtvými i dosud
nenarozenými.“ Tedy ano, smlouva, ale nejen teď a tady, jak se nám hodí, ale se
závazkem vůči minulým a odpovědností vůči budoucím…
Politická filosofie Západu
Liberalismus
se postupně stal dominantní politickou filosofií novověku, celý Západní svět a
jeho instituce a společenské mechanismy jsou jím prodchnuty. Filosofie elit
postupně prosákla do lidového povědomí v podobě jakéhosi „občanského
náboženství“, o němž se nediskutuje. Osamostatnil se od svých křesťanských
kořenů, odhodil křesťanský obraz člověka a jeho přirozenosti, dotáhl do
krajnosti osvícenské odmítnutí metafyzického řádu, proti kterému optimisticky staví
prostředky a možnosti člověka, zejména pak rozum jako konečnou instanci. Stal
se nesmírně ambiciozním, je k nezastavení. „Osvobozuje jedince od nároků
místa, času a přírody…“, jak výstižně napsal kterýsi z jeho dnešních
kritiků. Usiluje o vytvoření globální, celosvětové, všezahrnující kultury. Po
pádu komunismu se chvíli zdálo, že dějiny dospěly ke svému vrcholu a vítězství
liberálního myšlení po celém světě již nestojí nic v cestě...
Dvě
strany jedné mince?
Jde
o hnutí vnitřně nesmírně diferencované, vzpírající se jednotné definici,
v každé zemi má jiné tradice, trochu jiná hesla, jiné důrazy, jinou
příchuť. Přesto však můžeme rozeznat, že postupně se v něm zformovaly dva
póly, dva úběžníky politického myšlení a praxe. Jsou jako dvě strany jedné
mince, liší se do jisté míry rétorikou, důrazy, nicméně oba hrají na hřišti,
vykolíkovaném liberalismem.
Pravý,
klasický, pravicový liberalismus, navazující především na americkou revoluci a
anglosaské myslitele, pro něž svoboda znamená hlavně svobodu od donucení,
nechat být, Laissez-faire. Někteří občas pošilhávají po (předliberální)
myšlence neměnné lidské přirozenosti, která není ideálně dobrá. Zdůrazňují
svobodu hlavně v ekonomice, svobodný trh, omezený stát, nízké daně. U nás
se takovým někdy říká liberálně-konzervativní.
Levý,
levicový, progresivistický, hlásící se k tradicím francouzské revoluce.
Chápe svobodu jako pozitivní svobodu, jako právo na…, zdůrazňuje morální
pokrok, rovnost, sociální spravedlnost a stát jako její nástroj. Tento pól byl
posléze nejvíce infikován neomarxismem. Zkřížením liberálního hardwaru a
neomarxistického softwaru, tedy liberálních institucí s terapeutickou
optikou osvobozování menšin vzniká nejhorší myslitelná kombinace s téměř
totalitními ambicemi…
Kam
dál to ještě chceme tlačit?
Není
pochyb, že liberální ideje byly náležitým lékem pro dobu, kdy lidé trpěli
nesvobodou. Ale jak dál ve světě, kde všechny zásadní existenciální problémy
člověka jsou tak či onak vyřešeny? Nikdo není nelidsky vykořisťován, bez soudu
vězněn, mučen, nikdo neumírá hladem, nikdo není vězněn za své názory, za svou
práci dostanou lidé víceméně spravedlivou odměnu. Všichni mají volební právo,
jsou si před zákonem rovni, mohou se odvolat k soudu a domáhat se
spravedlnosti. Kam ještě dál to chceme tlačit?
Dokud
byl liberalismus poháněn původním křesťanským étosem, vytvořil ze Západu
nejsvobodnější a nejblahobytnější civilizaci v dějinách. Jenže už jsme za
zenitem, podstata byla vyčerpána a strávena. Liberální projekt vrcholí
vyčerpáním zdrojů morálních i hmotných – na které spoléhal, aniž by je však
kultivoval nebo doplňoval.
Liberalismus
začíná selhávat, protože dosáhl svého cíle. Tak formuluje svou kritiku např.
politický filosof Patrick Deneen. Liberalismus se stává stále více sám sebou,
tím, co byl skrytě od počátku – tedy vzpourou proti přirozenému řádu. Dnes už
totiž není koho od čeho osvobozovat, tak začíná liberalismus zcela patologicky dekonstruovat
samotného člověka: už oddělil sex od manželství a sex od plození, nyní se
pokouší oddělit sex od biologie. A ve své moci nad přírodou si pohrává
s eugenikou a sní o transhumanismu.
A
začíná také dekonstruovat člověčí instituce – manželství, rodinu,
společnost, stát. Vždyť podle něj nejde o instituce přirozené, založené
samotnou lidskou přirozeností, jsou jen věcí domluvy, shody. Tedy jedinec a
jeho zájmy mají před nimi přednost.
Má
mít svoboda nějaké meze? Má být právo „být kým chci“ nějak omezováno? Může být
omezováno realitou? Nebo se má realita přizpůsobit? Musí být matkou žena? Může
menstruovat či rodit muž? Musí být černoch černý? Mám právo chtít, abyste mně
oslovovali zájmenem ONI – a máte vy povinnost mi vyhovět?
Liberální hodnoty se stávají patologickými
Liberalismem
vzývaná nezávislost vede k desocializaci moderního světa,
přibývá lidí osamělých, bezdětných, jedináčků, narůstají psychické problémy,
fobie, deprese, sebevraždy, jsme svědky šíleného paradoxu: „závislost“ se stává
důvodem k euthanasii! Považte: polovina amerických žáků dochází na
psychoterapii, 1/3 američanů přerušila kontakt s rodinnými příslušníky,
nejčastěji rodiči, 3-4 z 10 domácností u nás jsou jednočlenné. Ubývá
sociálního kapitálu, narůstá nedůvěra, čímž se opět zvyšují náklady. To vše dříve
či později musí mít i politické důsledky.
Liberální
nezávislost znamená osvobození od vztahů a vazeb – od rodiny, příbuzenstva,
církve, školy, komunity, obce, spolků, národa – které dosud uplatňovaly jakousi
kontrolu nad chováním jednotlivce. Ovšem ta kontrola byla kulturní, ne
politická, byla nepsaná, neformální, v podobě společenských očekávání a
tradic. Jak se člověk vymaňuje z jejich vlivu, jsou tato dříve „přirozená“
pravidla považována za přežitá, iracionální, nespravedlivá, utlačující. A tím
spíš je potřeba se jich zbavit! A co je nejhorší: do prázdného prostoru se tak
nevyhnutelně nasává politika, tedy stát – neformální pravidla jsou nahrazována zákony.
To, co dříve určovaly nepsané společenské normy, dnes musí určovat zákony (vzpomeňme
na sexuální harašení, debaty o definici znásilnění a konsensu pro sexuální kontakt…)
Poručníkem se stává stát
Paradoxně,
čím rozsáhlejší je nezávislost jedince na druhých, tím rozsáhlejším a mocnějším
musí být stát, aby na to dohlížel – a zajišťoval to, co dřív poskytovalo
jedinci jeho přirozené prostředí. Snaha zabezpečit práva jednotlivců vedla ke
vzniku nejrozsáhlejšího státního aparátu v lidských dějinách. Odpovědnost
totiž nezmizí, je pouze přenesena z jednotlivce na společnost, resp. na
stát.
Sociální
stát přestává být nástrojem společenské solidarity, s kterýmžto posláním
se po válce rodil, ale bere si za cíl co nejdokonaleji ochránit a „zabezpečit“
člověka od nejrůznějších důsledků životních rozhodnutí a stává se tak nástrojem
převýchovy (zákaz kouření, úvahy o zdanění cukru, uhlíková daň, zákaz
spalovacích motorů…, ale také boj proti dezinformacím). A aby je mohl
chránit, začíná je sledovat, kontrolovat, špehovat…
A
tak jsme svědky, jak na jedné straně je člověk vynášen až do nebes (zejména EU
je mistrem v poklepávání si na rameno: člověk, to zní hrdě) – a na druhé
straně je člověk šikanován, postrkován, ponižován a připravován o soukromí
způsobem, který byl v předliberální době nemyslitelný…
Kde se stala chyba?
Říká
se, že ideje mají důsledky. Co když je tomu skutečně tak a kořeny dnešní krize
liberalismu lze vystopovat až k zakladatelským mýtům liberalismu, k defektnímu
obrazu člověka? Co když idea svobody, sama o sobě ušlechtilá a správná, byla
nesprávně filosoficky založena a odůvodněna? Co když u kořene liberalismu stála
chybná antropologie?
Publikováno
v květnu 2024 v KONZERVATIVNÍCH
NOVINÁCH
Žádné komentáře:
Okomentovat