Marek Výborný: Rukavice hozená konzervativním politikům

KL: Bývalý slovenský křesťanskodemokratický politik Vladimír Palko opakovaně hovoří o tom, že konzervativci a křesťanští demokraté (a pravice obecně) po 2. světové válce byli tolik pohlceni obnovou Evropy a hospodářským a politickým zápasem s komunismem, že podcenili skrytou agendu kulturní, tzv. „antropologické“ revoluce, které se mezitím podařilo zmocnit se většiny vlivných institucí západního světa. Souhlasil byste s tímto hodnocením? Pokud ano, kudy vede cesta k nápravě? Jak mají konzervativci v takové situaci postupovat?

Naše slabiny můžeme stále ještě proměnit ve výhodu

Mají-li slabiny i silné stránky popisovat především „vnitřní“ faktory společenského a politického života, a hrozby a rizika vystihovat spíše faktory „vnější“, pak mám za to, že největší vnitřní slabinou, rizikem a pastí je postkomunismus – který je ovšem také naší největší příležitostí a potenciálně silnou stránkou. A naší největší vnější příležitostí – a současně největší hrozbou – je pro Českou republiku připoutání k Evropské unii.

Manželství pro všechny a jeho (ne)zamýšlené důsledky

Registrované partnerství existuje v České republice od roku 2006, zájem o ně je však naprosto mizivý. Co tedy stojí za současnou snahou o uzákonění „manželství pro všechny“? Podobně adopce dětí je už dnes možná i ze strany jednotlivců, žijících případně v registrovaném partnerství. Ale také o ně je zájem mizivý. Skutečně tuto situaci promění redefinování manželství a rodiny uzákoněním „manželství pro všechny“? Neotevíráme tím naopak dveře např. pro mnohoženství? Vždyť například v islámském světě je to situace naprosto běžná.

Který dům stojí za to hájit?

S chutí jsem si přečetl knihu Roberta Stearnse „Tři domy“. Jsem vděčen za odvahu, se kterou autor kriticky hodnotí stav současného světa. Nad knihou jsem si sám ledacos ujasnil, něco zodpověděl – a některé přetrvávající otázky nově zformuloval…

Advent jako lék proti všednosti

Jsme-li s některými věcmi dostatečně seznámeni, často je začneme brát jako samozřejmost. To, co dobře známe, totiž přestáváme zkoumat, přestáváme si toho vážit. Často si toho dokonce přestaneme všímat úplně. To, co dobře známe, věci, na které jsme už zvykli, nám zevšední,  stanou se obyčejnými. Přestáváme nad nimi žasnout...