Je Vladimír Putin konzervativcem?

Zatímco se západní radikální levice snaží ze všech svých sil destruovat hodnotový základ naší civilisace, z Ruska k nám občas problesknou zprávy, které by se právě v tomto kontextu mohly jevit celkem sympaticky – a určitá část pravice je skutečně jako sympatické reflektuje. Nelze v této souvislosti nepřipomenout text Jeffa R. Nyquista O Pacepovi a Golicynovi v posledním čísle KONZERVATIVNÍCH LISTŮ. Je tedy na místě ptát se: Je Vladimír Putin skutečně konzervativcem?

Nejsme to my, kdo přepisuje morálku

„Mnoho kultur v dějinách zaniklo pro morální degeneraci. Ale aby se morální degenerace politicky a kulturně vynucovala, to je něčím naprosto novým,“ píše německá socioložka Gabriela Kuby ve své knize Globální sexuální revoluce.

Křesťanskou kulturu nedokázali v minulosti vymýtit ani mocichtiví a násilničtí panovníci, ani války a revoluce, ani zkorumpovaní církevní představitelé, ani ateistický teror 20. století. Dnes jsme však svědky útoku, který sahá hlouběji.

„Dnes se útočí na nejvnitřnější morální strukturu člověka, která jej činí schopným žít ve svobodě,“ pokračuje Kuby. Bitevním polem tohoto zápasu je antropologie, tedy tázání se: kdo je vlastně člověk? Jaký je cíl jeho života? Kdy tento život začíná a kdy končí? A co z toho plyne pro společnost a pro stát? Na těchto otázkách, na odpovědích na ně, totiž závisí mnohé. Také to, zda se podaří obhájit a udržet svobodu, svobodu slova a svědomí, ano i politickou svobodu.  

Úprk rozumu

"Politická korektnost je k smíchu a nemá u nás šanci," začíná český novinář Martin Weiss svůj úvod ke knize Anthony Brownea Úprk rozumu. "Tak mi to alespoň dlouho připadalo..." Zdá se však, že realita vyvedla z omylu nejen pana Weisse. O tom, jak k tomu mohlo dojít a kam to může vést, pojednává útlá kniha s podtitulem Politická korektnost a smrt veřejné rozpravy v moderní Británii.

Vydalo ji nakladatelství Dokořán v edici PNK, tedy v rámci "politicky nekorektní knihovničky", kde se zařadila po bok neméně kontroverzních publikací jako je esej Nigela Lawsona „Vraťme se k rozumu“ o ideologickém alarmismu kolem globálního oteplování (moje recenze zde) nebo spis prezidentova poradce Petra Hájka o manipulativní roli médií Smrt ve středu.
"Když prezident Harvardovy univerzity Larry Summers jemně naznačil, že příčinou rozdílných výsledků ve špičkové vědě by mohly být vrozené rozdíly mezi schopnostmi mužů a žen, čekaly ho stávky, veřejné odsouzení a výzvy k rezignaci od lidí, kteří nepředložili jediný důkaz, že se mýlil," uvádí Browne jeden z ne tak dávných příkladů "veřejné debaty", který proběhl i našimi médii.

Co se to stalo?
Politická korektnost je systém přesvědčení a myšlenkových šablon, který pronikl do mnoha aspektů moderního života, drží veřejnou debatu v kleštích a rozhoduje, o čem a za jakých podmínek lze vůbec mluvit, jaká politika vlády je přijatelná a jaká ne. Celé bloky témat se tak uzavřely veřejné diskusi - nelze o nich vůbec veřejně mluvit, přinejmenším ne jinak, než dovoluje oficiální "politicky korektní" kánon.

Co se to stalo se Západem, že je tohle možné? Veřejnost, vědci, novináři i politici se dnes bojí i si jen pomyslet určité myšlenky, píše Browne. Lidé, kteří se veřejně odkloní od všeobecně přijímaného schématu, jsou uráženi a zesměšňováni, propouštěni ze zaměstnání nebo je dokonce vyšetřuje policie za "zločiny nenávisti".

Úvaha tak trochu adventní: Čím hasíš svou žízeň?

Hledání štěstí, smyslu, naplnění, je údělem člověka, je zákonem lidského srdce stejně jako zákon gravitace v přírodě. Nemůžeme jinak. Naším největším problémem není, že toužíme, ale to, že svou touhu necháme uspokojit příliš snadno. Lidé nehledají svou radost s náležitým odhodláním a zápalem. Berou zavděk prvním, co se jim dostane do ruky.
Chybou člověka není intenzita touhy po štěstí, chybou je právě naopak, že netoužíme dost.  Nekopeme dost hluboko, abychom narazili na zásoby spodní vody, spokojíme se s povrchovou vodou v kdejaké louži. Spokojíme se s málem, s náhražkou, šidítkem.
Naše vytrvalá touha po štěstí nemá být popřena, nemusíme se tvářit, že netoužíme, dělat, jako by v nás touha neexistovala. Ani nemá být potlačena, jako by byla sama o sobě zlá a hříšná. 
Otázka nezní: Budeš či nebudeš toužit? My nemůžeme jinak, nemůžeme netoužit, neprahnout, nebažit – po dobru, po radosti, po lásce, po štěstí.

Kauza: Juvenilní justice

V průběhu minulých měsíců se přehnala mou emailovou poštou smršť. Záplava mailů, odkazů, videí, zpráv původních i převzatých, zdaleka i zblízka. Všechny varovaly před rostoucí hrozbou tzv. juvenilní justice. Justicí se povětšinou myslí systém výkonu spravedlnosti (tedy součinnost soudů, státních zástupců, policie a dalších orgánů), termín "juvenilní" má v této souvislosti zřejmě říci: zaměřená na mladistvé, na děti a mládež. Všechny zprávy tvrdily jediné: Něco tady funguje špatně, dějí se křivdy, převrací se právo, pošlapává spravedlnost! Desetitisíce dětí násilně odvlečených z rodin napříč Evropou, nucené adopce, opatrovnické soudy v rukou mafie, adopční průmysl. Státní instituce v roli těch, kdo záměrně ničí funkční rodiny? Co se to tady vlastně děje?