18 prosince 2013

Úvaha tak trochu adventní: Čím hasíš svou žízeň?

Hledání štěstí, smyslu, naplnění, je údělem člověka, je zákonem lidského srdce stejně jako zákon gravitace v přírodě. Nemůžeme jinak. Naším největším problémem není, že toužíme, ale to, že svou touhu necháme uspokojit příliš snadno. Lidé nehledají svou radost s náležitým odhodláním a zápalem. Berou zavděk prvním, co se jim dostane do ruky.
Chybou člověka není intenzita touhy po štěstí, chybou je právě naopak, že netoužíme dost.  Nekopeme dost hluboko, abychom narazili na zásoby spodní vody, spokojíme se s povrchovou vodou v kdejaké louži. Spokojíme se s málem, s náhražkou, šidítkem.
Naše vytrvalá touha po štěstí nemá být popřena, nemusíme se tvářit, že netoužíme, dělat, jako by v nás touha neexistovala. Ani nemá být potlačena, jako by byla sama o sobě zlá a hříšná. 
Otázka nezní: Budeš či nebudeš toužit? My nemůžeme jinak, nemůžeme netoužit, neprahnout, nebažit – po dobru, po radosti, po lásce, po štěstí.

Otázka tedy není: Budeš pít? Ta správná otázka zní: Kde budeš pít, co budeš pít? Odkud, z čeho, z jakého pramene? Kde a čím utišíš svoji touhu?
„Všichni zhřešili a chybí jim Boží sláva“, píše apoštol Pavel (Řím 3,23), když popisuje výchozí situaci každého člověka před Bohem. A o pár vět dál říká: „Není nikdo spravedlivý, není ani jediný, nikdo nechce porozumět, Bůh nikomu nechybí“ (Řím 3, 10). Ano, taková je situace nás lidí: žili jsme bez Boha – a co víc: Boha jsme nepotřebovali, Bůh nám nechyběl. Ale evangeli-um je o tom, že se to může – a má – změnit.
Co se musí stát s člověkem, v člověku, v našem nitru, aby se z toho stavu, kdy mu Bůh nechybí, změnil v člověka, který s Bohem chodí, Boha poslouchá a miluje jej? Nu, v logice tohoto výroku: musí nám začít chybět, musíme poznat, porozumět, pochopit, prožít, uvěřit, zažít, vyzkoušet, že bez Něj nelze žít, že je pro nás nějak cenný, důležitý, ba životně nezbytný. Musí nám začít chybět natolik, abychom byli kvůli němu ochotni s radostí změnit svůj život…

Kdybys věděla, kdo já jsem …

Podívejme se na známý biblický příběh, na setkání Ježíše se samařskou ženou u Jákobovy studny ve 4. kapitole Janova evangelia. Samaritáni byli obyvateli severní části Judského krá-lovství, kteří se mísili s nežidovskými cizinci poté, co byla většina Judejců odvlečena do Ba-bylona (po roce 772 př. Kr.). Postavili si vlastní chrám na hoře Erazim a odmítali Starý zákon s výjimkou jejich vlastního překladu pěti Mojžíšových knih. Mezi nimi a Židy leželo 7 staletí nedůvěry a odcizení.
Do tohoto nepřátelského prostředí Ježíš přišel, sedl si ke studni a ženu, která přišla pro vodu, prostě požádal o vodu k pití. Oba věděli, že on je Žid a ona Samařanka. On navíc viděl do jejího srdce a věděl, že ona žije na hromádce s mužem, který není její manžel a že žízní po pravém smyslu a cíli života. Právě toto prostředí a tyto okolnosti si Ježíš zvolil, aby mohl ilustrovat – co vlastně? O čem ten příběh vlastně je?
Ježíš ženu požádá o trochu vody. Zcela právem se žena Ježíše ptá: Jak to, že ty chceš vodu ode mě? Ježíš ji na to neodpovídá přímo, ale takovou zdánlivou hádankou: Říká: Překvapilo tě to? Skutečným překvapením je, že ty nežádáš vodu ode mě. Kdybys věděla, kdo já jsem, chtěla bys ty napít ode mě …
To je možná důvod, proč lidé nepřicházejí ke Kristu. Nevědí, kdo On je. Nepochopili, nedošlo jim, kým On vlastně je – kdyby to věděli, kdyby to pochopili, šli by k němu! A platí to i o nás: nejdeme ke Kristu – protože od něj nic nečekáme. Vlastně nám vůbec nechybí…

Jaký je Bůh, ve kterého věříš?

Žena stále nechápala, co se jí Ježíš snaží naznačit. Vnímala jen svými pěti smysly a nerozuměla, o čem mluví – jen tak nějak instinktivně vyhrkla: Pane, tak to já chci, abych už nemusela ke studni …
Ale on nezlomil hůl ani teď a pokračoval oklikou: Sáhl na její nejcitlivější místo a řekl: Zavolej svého muže.
Proč to udělal? Možná že tady, v ženině skrývaném hříchu, se skrýval důvod, proč pro ni bylo tak těžké porozumět smyslu jeho duchovních slov: „Každý, kdo žije v hříchu, nemá rád světlo a nejde k němu, aby jeho skutky nebyly odhaleny“ (Jan 3,20).
Žena říká po pravdě: Nemám muže. A Ježíš s láskou, ale pevně, vede řez hlouběji a říká: Máš pravdu. Měla jsi pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž.
Žena na to reaguje únikem, úhybným manévrem, stáčí řeč jinam: „Mimochodem, kde je to pravé místo pro uctívání Boha? Naši otcové se klaněli Bohu na této hoře, a vy říkáte, že místo, kde je třeba se klanět, je v Jeruzalémě.“ Myslíte, že ji to v tu chvíli fakt zajímalo?
Velkému lovci duší však není možné uniknout, jde za svým cílem a vždy dosáhne svého.  K hříchu se v tuto chvíli nevrací, nerozmazává to, nevnucuje se, ale míří k jádru otázky.
Otázka není KDE, ale KOHO a JAK uctívat. Problém není, na které hoře Boha uctíváme. Problém je v tom, že pořádně neznáme Toho, koho máme uctívat a neuctíváte Jej proto náležitě.
A to se týkalo tehdejších Samařanů i Židů, a týká se to nějakým způsobem i nás: jedni mají spíše ten první problém (neznají pořádně Boha, kterého chtějí uctívat), ti druzí vězí zase spíš v tom druhém problému (Boha, kterého znají, neuctívají řádně, náležitě, tak, jak mají, jak on si přeje a je toho hoden).
Je zbytečné uctívat Boha tady i v Jeruzalémě a kdekoliv jinde – pokud Jej neuctíváme „v duchu a v pravdě“. Tyto dva pojmy odpovídají na otázku JAK a KOHO uctívat.
Uctívání v duchu (či duchem) je pravým opakem pouhého uctívání navenek, opakem prázdného formalizmu, vnější formy, prováděné bez srdce, bez opravdovosti, bez zápalu, bez lásky. JAK uctívat, to je otázka našeho postoje, našeho srdce. Jinak hrozí, že budeš uctívat pouze rty, ústy a tvoje srdce bude daleko od Něj.
Uctívání v pravdě je opakem uctívání, které je založené na nesprávném obrazu Boha. KOHO uctívat, to je otázka pravdy, věci správného poznání Pána. Záleží na tom, abys znal toho, koho uctíváš – abys měl náležitou představu o tom, kdo a jaký je vlastně Bůh, ke kterému se modlíš. Jinak hrozí, že budeš uctívat pouze svou představu o Bohu – že nedáš Bohu slávu, která mu náleží.
Uctívání musí mít srdce i mysl, musí oslovovat, dotýkat se, rozumu, vůle, ale i emocí, citů. Má  být plné hlubokých myšlenek, ale i hlubokých citů, být záležitostí pravdy, ale i vášně.
Náš Bůh je žárlivý, chce obojí, chce všechno: Nestačí mu pravda bez srdce, bez vášně, po-hnutí, bez emocí – to je jen mrtvá víra. Ale nestačí mu ani emoce bez pravdy, to je jen plytkost a prázdnota.

Je tvoje křesťanství jako zlato a jako med?

Ve starozákonním Žalmu 19 stojí:
Hospodinovy úradky jsou pravda a k tomu jsou spravedlivé.
Jsou žádoucnější než zlato – než množství ryzího zlata.
Jsou sladší než med – než med tekoucí z plástve.


Boží slovo, ale konec konců Bůh sám, nám je zlatem a medem, nebo: jak říká David: je LEPŠÍ než zlato a SLADŠÍ než med. Zlato, to je ta PRAVDA, tedy teologie, poznání, porozumění, jak věci jsou, jaký je Bůh, co po nás chce, co přesně říká. To je symbolem něčeho, co je vzácné, ale zároveň užitečné, za co lze koupit, směnit, co lze použít.
A med je ilustrací toho JAK: je symbolem chuti, lahodnosti, potěšení. Nejen, že tím něco smysluplného získám, ale samo o sobě je to fajn, je to příjemné, dobré …
Je tvoje náboženství jako zlato a zároveň jako med? Je jako zlato? Je pro tebe užitečné? Je praktické? Smysluplné? Dá se podle něho žít? A zároveň: Je jako med? Těší tě? Je pro tebe radostí? Děláš to rád?
Zahrnuje tvoje víra v Boha srdce i mysl? Dotýká se rozumu, vůle, ale i emocí a citů? Máš duši plnou hlubokých myšlenek, které o Bohu VÍŠ - i hlubokých emocí, citů, které k Bohu CÍTÍŠ?
Nezažíváme-li při svých modlitbách, při svém uctívání, ani potěšení s Bohem a z Boha, ani touhu po potěšení z Boha – a vlastně ani pokání z toho, že po něm netoužíme - pak Jej  vlastně neuctíváme: je to jen ctění ústy, zatímco srdce je někde daleko (Mat 15,8-9).
Přátelé, každý z nás je při tom někdy přistižen. Kdyby se to nemohlo stávat, nebylo by to v Bibli. Proto o tom Písmo mluví, proto nám nastavuje zrcadlo – protože dobře ví, že se nám to stává, že je to možné, že je to lidské, že je to napravitelné. Potřebujeme se k Bohu vracet – proto tady je Bible, proto tady je církev, proto tady je s námi Duch Boží. 

„Nemůžeš-li jít k Bohu s opravdovým srdcem, jdi k Bohu PRO opravdové srdce.“

Žádné komentáře:

Okomentovat