V poslední době jsem narazil na řadu kázání,
pronesených bývalými muslimy, kteří se obrátili ke Kristu. Mám na mysli
například bratra Walída Shoebata (na jehož službu mne upozornili kanadští
přátelé) a jeho texty o křesťanské eschatologii. Rád bych se podělil s několika
svými „objevy“.
Kromě mnoha zajímavých jednotlivostí mne zaujalo zjištění,
ba možná přímo usvědčení, jak moc jsme my „západní“ křesťané ve svém myšlení
ovlivňováni jakýmsi „západo-centrismem“, jako by právě naše „Západ“, Evropa,
případně Amerika, byli „centrem vesmíru“, kolem něhož se vše točí a který je
„měřítkem“ všemu kolem.
Nechápejte to prosím špatně, já jsem velmi vděčen
za dědictví Západu, myslí-li se tím ona judeo-křesťanská civilizace, která
vyzvedla Evropu z temnot středověku a učinila ji nejsvobodnější a nejvyspělejší
kulturou světa.
Zde mám na mysli něco poněkud jiného, nejspíš
způsob, jakým přemýšlíme o světě, samozřejmost, se kterou čteme Bibli svýma
„západníma“ očima a jsme připraveni tam vidět zejména to, co se týká našeho,
západního, evropského světa.
Nejsme pupkem světa
Cosi podobného jsem již dříve zažil, když byli před
několika lety u nás ve sboru pastoři z Jižního Súdánu. Otevřeli tenkrát své
Bible a četli z proroka Izajáše o „lidu Kúš“ a s naprostou samozřejmostí
hovořili o Egyptu, Etiopii a Súdánu, a leckterá starozákonní proroctví, která
pro mne byla do té doby spjata pouze s čímsi starodávným, historickým, téměř
archeologickým, najednou dostávala barvu, sytost, aktuálnost, ba přímo ožívala
před našima očima!
Četli tytéž texty jako my, ale viděli je jaksi z
druhé strany – viděli je z perspektivy míst, o kterých ty texty hovoří, viděli
je svýma „jižníma“ nebo „východníma“ očima, v nichž se Evropa vůbec nezdá tak
důležitá a směrodatná.
Chápu, že každý z nás má sklon vidět v biblických
příbězích především svůj vlastní svět – japonské křesťanské děti jistě kreslí
Ježíše žlutého a malí Afričani černého – ale to, co mám na mysli a o čem chci
psát já, je ještě cosi hlubšího, než tato jakási psychologizace.
Myslím, že Západní církev se nechala příliš unést
„západním“ viděním světa – možná se nechala příliš formovat dlouhou érou
stability, míru, blahobytu a pocitem, že právě „tady“ je to z celého světa
nejdůležitější. Že i biblická proroctví a eschatologická očekávání se budou
nutně točit kolem Evropy – a to kolem Evropy, jak ji známe my tady a teď. Ale
je tomu skutečně tak?
Svět viděný z Východu
Jedním z objevů, které jsem si odnesl z četby a z
kázání oněch obrácených muslimů, bylo zjištění, že Římská říše – která hraje v
biblickém eschatologickém myšlení nepochybně důležitou roli – nezanikla v 5.
století po Kristu pod nájezdy barbarů, přesněji řečeno, že tento osud se týkal
pouze Západořímské říše, tedy vlastního území Říma. Mnohem větší a velkolepější
říší byla Byzanc, tedy tzv. Východořímská říše, s centrem v Cařihradu neboli
Konstantinopoli, ležící na hranici „dvou světů“, na rozhraní Evropy a Asie, v
dnešním Turecku.
Byzantské císařství, vládnoucí celému východnímu
středomoří a jihu Evropy, bylo po dlouhá staletí významným kulturním centrem
(vzpomeňme na „civilizační misi“ thesalonických bratří na Velkou Moravu) a
oporou východního křesťanstva.
V 11. století čelila nájezdům Seldžuků, postupný
rozklad vyvrcholil pádem Konstantinopole v roce 1453 a dobytím byzantských
území Turky. Celé středomoří pak bylo pohlceno Osmanskou (tureckou) říší –
která jako ztělesnění islámského panství ovládala Malou Asii, Balkán a
Středomoří, Blízký a Střední Východ a severní Afriku téměř až do roku 1922!
Tehdy byla následkem prohry Turecka v 1. světové
válce říše rozpuštěna a značná část území byla „mandátem“ Spojených národů
svěřena do správy velmocí. Tak se dostala pod britskou správu např. Palestina,
ale také třeba dnešní Sýrie, Libanon a Irák.
Co z toho všeho plyne? Nu, možná, že praktického
téměř nic. Jen mne překvapilo, jak se liší pohled na dějiny, vypráví-li je
někdo jiný, než bílý Evropan. Plyne z toho totiž mimo jiné, že Evropská unie
nemusí být tou osou světa a dějin, za kterou máme někdy sklon je považovat. Že
důležité věci, na kterých může záviset osud světa, se mohou odehrávat i jinde,
než na „Západě“...
Samosebou, že to nejsou žádné novinky, z dějepisu
jsem to jaksi všechno dávno „věděl“, ale toto poznání pro mne mělo pramalý
význam, neboť jsem si je nespojoval s ničím, co by se mne (či mého světa) nějak
týkalo... Avšak hle, najednou, jak se nám svět před očima mění, staré pravdy
dostávají náhle nový význam.
Povstane Antikristus v Evropě?
Islámský stát, teroristická islamofašistická
diktatura, která ještě před pár lety neexistovala, je dnes noční můrou pro
miliony lidí na Blízkém Východě; sám se označuje za dědice dávného chalífátu a
neskrývá své ambice dosáhnout až do Evropy. Turecko, z našeho pohledu chudý
příbuzný v evropském pohraničí, ještě nedávno loajální člen NATO a uchazeč o
členství v EU, je dnes dynamickou a rostoucí společností, stává se
nepřehlédnutelným regionálním hráčem a pomalu, ale jistě se rozpomíná na svou
imperiální minulost a hlásí se o slovo nejen na Blízkém Východě... Co se to
děje? Jako by historie ožívala před našima očima, a to, co jsme měli za dávno
pohřbené, se znovu hlásí k životu.
Vzpomínám, jak jsem v roce 1991 navštívil
křesťanskou East–West konferenci v německém Karlsruhe. Známý biblický učitel
Derek Prince tam tehdy vystoupil se svou proslulou přednášku „Povstane
Antikristus v Evropě?“ Vidím to jako dnes, jak prohlašuje: Komunismus padl, na
řadě je islám! Celá obrovská hala tehdy aplaudovala!
Nepochybuji, že to byl záblesk Božího Ducha. Kdo z
nás však tenkrát tušil, co všechno to bude znamenat? Jsem jist, že ani Derek
tehdy netušil, JAK se toto proroctví naplní... Bylo to dávno před 11. zářím,
před Talibánem, před oběma invazemi do Iráku, před Islámským státem, před
začátkem nového stěhování národů...
Ve svém brilantním vystoupení pak řečník na základě
Danielova starozákonního proroctví a novozákonní knihy Zjevení vyložil své
důvody (Derekova argumentace přesahuje možnosti tohoto textu, může však být
velmi zajímavá, myslím, že na YouTube lze najít záznam jeho vystoupení), proč
se domnívá, že místem, kde by mohl povstat ten „Syn zatracení“, který má v
závěru dějin ovládnout valnou část světa, by mohla být Malá Asie, konkrétně
bývalé království Pergamon (Zj 2, 12), které leží – kde? – no přece na území
dnešního Turecka!
Malá Asie, Turecko ... v tehdejší době naprostá
periferie, úplný konec světa. Dělali jsme si tehdy určitě všichni poznámky a
pokyvovali moudře hlavami: Turecko? Hmm! Co by tam vládce světa dělal? V
takovém zapadákově? Asi je v tom skrytý nějaký jinotaj... Ano, tehdy to tak
vypadalo. Ale dnes? Dnes vypadá situace zcela jinak – kulisy se přestavěly,
ansámbl obměnil, hraje se už docela jiný kus, čas hodně pokročil! Mapa světa
dnes vypadá jinak, než před třiceti lety.
Staří obři povstávají
Hledáte místo, kde se utvářejí dějiny? Už dávno ne
Moskva, ani Brusel, dnes dokonce už ani Washington. Někde na Blízkém Východě
bych ho nejspíš hledal. Turecko? To v tomto ohledu věru není špatná destinace!
Jsme dnes svědky, že celý Blízký Východ je v
pohybu: staré mocnosti se probouzejí, obři ožívají a protahují se. Setřásají
okovy hranic, které jim vnutily koloniální mocnosti i nátěr sekularizmu, kterým
je opatřili post-koloniální vládcové – a vracejí se k tom, čím ve skutečnosti
jsou: ožívají stará jména, probouzejí se vzpomínky, dávná božstva. Jména, která
známe z mapek ve svých Biblích, najednou čteme dennodenně v novinách: Babylon,
Eufrat, Ninive, Sýrie, Libanon, Persie, Egypt...
Ti bratři – kazatelé, kteří bývali muslimy – hovoří
o tom, že tou osmou říší, která „není a zase bude“, jež má být poslední z řady
těch obrovských imperiálních šelem, by mohl být právě obnovený islámský
chálifát...
Ne, nevydávám to za nové zjevení, za proroctví,
kterým se všechno „řeší“; nezodpovězených otázek kolem zůstává ještě příliš
mnoho. Myslím však, že by mohlo stát zato právě dnes podívat se na situaci
kolem také těmito očima – a také možná s novou dychtivostí se začíst do své
Bible, dá se tam skutečně ledacos objevit. Možná to může dát ledasčemu nový
smysl, novou perspektivu...
(V letním přemýšlení nad „východními“ inspiracemi
hodlám pokračovat, příště se podíváme na islámskou postavu Mahdího, tajemného
imáma, který se má zjevit před koncem tohoto času...)
Žádné komentáře:
Okomentovat