Co když jsou věci, které se do jazyka sociálních sítí přeložit nedají?
Kniha
amerického mediálního teoretika Neila Postmana (+2003) Ubavit se k smrti
patří dnes ve svém oboru ke klasice. Byl jsem ze studijních důvodů nucen se
v uplynulých týdnech knihou prokousat a byl jsem jí opět nově osloven.
Posuďte sami.
Hlavní
osou je postřeh, že forma sdělení nevyhnutelně „formuje“ jeho obsah. To se může
zdát banální, avšak je-li tomu skutečně tak, pak dopad je dalekosáhlý. Například
pokud by mezilidská komunikace byla závislá toliko na kouřových signálech po
vzoru prérijních indiánů, nebylo by zkrátka „technologicky“ možné určité
informace vůbec sdílet. „S pomocí kouře se filosofie provozovat nedá“, říká
Postman. „Forma vylučuje obsah.“
Platí-li,
že „forma“ sdělení nejen ovlivňuje, ale mnohdy přímo diktuje, anebo naopak vylučuje
určitý obsah sdělovaného, pak je to něco, čemu bychom měli ve vlastním zájmu
věnovat daleko větší pozornost. Postman jde totiž ještě o krůček dál a tvrdí,
že FORMA vyjádření myšlenky má podstatný vliv na to, JAKÁ MYŠLENKA bude vlastně
vyjádřena. Vliv média je tak zásadní, že určité myšlenky jím prostě neprojdou. Nebo
aby prošly, musejí se natolik přizpůsobit, že pozbudou něco ze své podstaty a
přestanou tak být v jistém smyslu samy sebou.
Každé médium vytváří svůj vlastní svět
Každé
médium si postupně vytváří svou vlastní kulturu komunikace, svůj systém
symbolů, svůj vlastní rámec, v němž věci dávají smysl. Podobně jako každý
z lidských jazyků má své, sobě vlastní metafory, kódy a symboly, které
v jiném jazyce nedávají smysl.
Nové
technologie zkrátka přinášejí změnu v myšlení. Ostatně i nástup psaného
písma na scénu lidských dějin, podobně jako nástup knihtisku v 16.
století, znamenal naprostou změnu v kultuře komunikace, změnu způsobu
myšlení, doslova „epistemologický zlom“. Technologická změna sama o sobě nemusí
být horší ani lepší, je to zkrátka jiné. Něco dává, ale něco jiného za to
výměnou bere, třebaže ne zcela rovným dílem. Jsou-li si těchto souvislostí lidé
vědomi, jsou-li si vědomi limitů a omezení různých komunikačních nástrojů,
podobně jako jsou-li si vědomi úskalí překladu z jednoho jazyka do
druhého, přechodu z jedné jazykové kultury do jiné, pak zřejmě mohou být
schopni ustát i přechod z jedné mediální kultury do mediální kultury
jiné. Avšak běda, zdá se, že právě tento přechod z kultury knihtisku do
mediální kultury televize naše Západní civilizace tak úplně nezvládá!
Nositelem sdělení není slovo, ale obraz
Hlavní
pozornost Postman věnuje televizi, která se v době sepsání knihy,
v polovině 80. let minulého století, zdála být zcela dominantním
technologickým nástrojem komunikace. Všudypřítomnou, všeprostupující
a nesmírně ambiciozní televizní kulturu staví do protikladu
k tradiční kultuře, která byla formována knihtiskem.
Postman
tvrdí, že epistemologie založená na televizi znečišťuje veřejnou komunikaci,
netvrdí však, že znečišťuje úplně všechno, nevidí na televizi jen to špatné.
To, že je schopna lidi bavit, a že jí to jde skvěle, to je samo o sobě dobré a
zcela legitimní. Technologie však není neutrální. K některým způsobům
použití je svou formou předurčena, zatímco k jiným ne. Televize si
podstatou svého fungování zkrátka vynucuje jiný obsah než ostatní média. Je-li
pravda, že FORMA vyjádření myšlenky má podstatný vliv na to, JAKÁ MYŠLENKA bude
vlastně vyjádřena, pak média natolik odlišná jako knihtisk a televize zkrátka
nemohou pojímat stejné myšlenky.
Pokud
je komunikace založena na slovech, pokud je vodítkem komunikace jazyk, psaný a
čtený jazyk, pak výsledkem komunikace bude nejspíše nějaká myšlenka, fakt,
tvrzení. Třeba banální, možná nepravdivá, možná bezvýznamná - ale bude to
s velkou pravděpodobností nějaká myšlenka, která bude mít nějaký smysl, bude
to nejspíš nějaké tvrzení, otázka, žádost, prosba či třeba vysvětlení. A význam
se dožaduje pochopení. Psaná věta vyzývá autora, aby něco řekl, a čtenáře, aby
tomu, co se mu říká, porozuměl. Tento konsensus se však rozpadá, přestává-li
nositelem sdělení být jazyk, ale stává-li se jím obraz, jak je tomu
v televizi.
Je to o pocitech, hlupáci!
Dříve,
v dobách dominance psaného slova, se reklama zaměřovala na úsudek. To
neznamená, že byla vždy pravdivá a férová, nicméně bylo jasné, že musí oslovit
čtenářovu racionalitu, nabídnout mu něco, co mu bude připadat jako rozumný
argument. Dnes reklama útočí převážně na emoce, na vášně – nesnaží se sdělit
informaci, nevyžaduje úsudek, chce vzbudit dojem, pocit!
Podobně
v politice. V 19. století by průměrný občan svého presidenta či člena
nejvyššího soudu na ulici nejspíš vůbec nepoznal, zato však by pravděpodobně znal
některý jemu připisovaný výrok či uměl by jej zařadit podle názorů. Dnes je
tomu přesně naopak - poznáme politiky podle tváří z obrazovky, ale pokud
jde o jejich slova, nevzpomeneme si většinou vůbec na nic. Úkolem televize je
přinášet „tváře do našich srdcí“, nikoliv „názory do našich hlav“.
Společnost, která není schopna odhalit
lež, nemůže být svobodná
Postman
také připomíná známou nectnost fragmentace sdělení, k němuž
v televizním vysílání ze samé podstaty fungování média dochází. Sdělení je
rozbito na řadu po sobě jdoucích obrazů, zvuků, pohledů, záběrů, které jsou
vzápětí střídány jinou sérií obrazů. Reportáž ze skutečné války kdesi ve světě
střídá reklama na prací prášek, na níž navazuje zpráva ze zoologické zahrady a
sestřih sportovního utkání. Jedním z vedlejších důsledků takového
presentace světa kolem vede nevyhnutelně k tomu, že diváci přestávají
vnímat svět jako seriózní, skutečné místo. Prostě se ani vůbec neočekává, že vy
před obrazovkou budete reagovat jinak, než tak, že si to „prožijete“ před
obrazovkou – prostě jako zábavu, jako podívanou, která za chvíli skončí a bude
vystřídána něčím jiným…
Informace
jsou tak zcela vyvázány z jakéhokoliv kontextu. Jen v televizi je
možné presentovat vzápětí po sobě dvě diametrálně odlišně vyznívající zprávy,
které jsou vzájemně v rozporu – a nejen, že si to nikomu nebude vadit,
nejspíš si toho ani nikdo nevšimne! „Nechte zmizet kontext – nebo jej rozbijte
– a jakýkoliv rozpor zmizí!“, varuje Postman. Ovšem pozor, ve společnosti, která
není schopna odhalit lež, nemůže existovat svoboda.
Co když jsou věci, které se obrazem
sdílet nedají?
Další
způsob, jak televize deformuje pohled na realitu, je dnes už vžitý a všemi bez
problémů akceptovaný předpoklad, že způsob, jak televize presentuje svět, je
ten pravý a správný způsob, jak má být svět presentován. Televize prostě ovládá
a diktuje způsob, jak má být svět presentován, nastavuje vzor, stává se
měřítkem, normou. To ovšem může být závažný problém, protože kdo kdy stanovil,
že veškeré realita je převoditelná na obrazy, vysílatelné televizí? Že je
správně a jedině uchopitelná právě prostřednictvím televizní obrazovky? Myslím,
že tady se Postman dotkl něčeho velmi podstatného, někde tady by mohlo ležet
jádro problému.
Co
když jsou věci, které se do jazyka televize přeložit nedají? Totiž: dají, ale
za cenu jejich „ponížení“. Co když jejich případný „překlad“ do televizního
jazyka způsobí deformaci, nesrozumitelnost sdělení? Jeho nenahraditelnou
ztrátu? Ztrátu, které si ovšem nejspíš nikdo nevšimne, protože přece „být
v televizi“ je dnes základ všeho…?
Postman
uvádí řadu příkladů, kdy se televize stává nástrojem „banalizace“, naprostého
zploštění, zpovrchnění i těch nejsvětějších věcí. Popisuje v Americe běžné
„teleevangelisty“, kteří – vedeni přáním vyjím vstříc tomu, co lidé chtějí, co
žádají - dovolují, aby jejich poselství, které stále ještě považují za
fundamentálně křesťanské, bylo presentováno jako zábava, jako potěšení, jako
příslib úspěchu… Avšak kde je psáno, že být křesťanem je snadné a zábavné? Že
je to cesta k úspěchu, cesta k naplnění mých přání? Ano, jsem
přesvědčen, že křesťanství je s to naplnit základní potřeby lidského
života. Avšak rozlišit skutečné, existenciální potřeby člověka, od těch
domnělých, od pouhých přání, je při tom klíčové! Avšak je televize tím pravým
nástrojem, který toto rozlišení umožní sdílet?
Tlak
„být relevantní“, být současný, pod který se dnes církve dostávají, může být
pastí, ze které není rozumného úniku. To neznamená, že „náboženství do televize
nepatří“, že se o něm nedá mluvit, že se nedá sdílet. Jistě dá, ale jen při
vědomí reálných limitů takovýchto pokusů. Myslím také, že Postman správně
vystihl, že slabinou těchto pokusů nejsou slabiny samotných protagonistů (kteří
mohou být osobně docela upřímní a milí lidé), ale slabiny média, pro které
pracují a které jsou prostě nepřekročitelné…
Nezobrazíš si Boha
Myslím,
že Postmanovy postřehy stojí za zamyšlení, že křesťané jako odvěký „lid knihy“
by měli být na tento kulturní posun, který stále více vytlačuje slovo,
především psané, tištěné slovo, z centra pozornosti, zvláště citliví. A že
by mu měli odolávat a čelit. Ne z nějakého staromilství, ani kvůli vkusu
či odporu k moderní zábavě. Nýbrž proto, že „kultura slova“ je, zdá se,
spojena se zvěstí, kterou je nám uloženo předávat tomuto světu, spojena víc,
hlouběji, existenciálněji, než by se na první pohled mohlo zdát.
Ještě
jeden Postmanův pohled považuji totiž za zásadní, možná pro sebe za
nejzásadnější, neb vztahuje vše ostatní ke skutečnému řádu věcí. Postman jej
připomíná hned na začátku knihy, když mluví o vlivech a autoritách, které jeho
pohled na problematiku formovaly. Připomíná, že na myšlenku, že mediální formy
upřednostňují určité druhy obsahů a proto jsou schopny ovládnout danou kulturu,
narazil na místě možná nečekaném, a to v Bibli, kde ve Druhém přikázání
stojí: „Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na
zemi nebo ve vodách pod zemí.“ Už od mládí se Postman divil, proč je součástí
etického kánonu takový předpis. Ledaže by opravdu existovala skutečná
souvislost mezi formami komunikace a kvalitou dané kultury, ledaže by Mojžíš
chtěl už tenkrát (jaksi v předstihu) říci, že média určují obsah
komunikace – a proto je radno určité věci raději vůbec „nezobrazovat“, neboť
jejich zobrazením se nutně přeformátuje jejich obsah a výsledkem bude jiné
sdělení…
Žádné komentáře:
Okomentovat