Americko-rumunský homosexuální pár, který uzavřel
„manželství“ v Belgii, získal díky rozhodnutí Evropského soudního dvora
spolu s uznáním práva na trvalý pobyt v Rumunsku také uznání legality
svého manželského svazku v Rumunsku.
Rumunský LGBTI aktivista Adrian Coman a jeho americký
partner Robert Hamiliton uzavřeli v roce 2010 v Belgii „manželství“. Poté
žádali rumunské úřady o právo trvalého pobytu pro Hamiltona. Pro Američana není
problém získat trvalý pobyt ve spřáteleném Rumunsku. Problémem však bylo, na
jakém základě o trvalý pobyt žádali. Odkazovali se přitom na Směrnici EU
2004/38 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat
a pobývat na území členských států. Žádali tedy, aby byl Hamilton – jaksi mimochodem, oklikou –
uznán za Comanova rodinného příslušníka na základě jejich belgického
manželství. Rumunské úřady odmítly, neboť rumunské právo manželství osob téhož
pohlaví nezná. Kauza skončila u rumunského Ústavního soudu a ten se obrátil na
Soudní dvůr EU.
Nešlo
tedy o to, zda Coman a Hamilton spolu mohou žít. Šlo o to, zda bude Rumunsko
donuceno uznat jejich manželství. A právě k tomu došlo.
Soudní aktivismus
nahrazuje, co neprosadí politici
Podle názoru soudu přiznání práva trvalého pobytu v Rumunsku
pro pana Hamiltona, který uzavřel „manželství“ s panem Comanem v Belgii,
samo o sobě nepodkopává ústavní principy členských zemí a ani jejich právo na
úpravu manželství. Toto prohlášení však nemůže zakrýt cíl sledovaný rozsudkem: soudní aktivismus obchází demokratické
principy, na kterých stojí evropská společnost, a v rozporu s ústavním
právem členských zemí otevírá dveře pro rozšiřování privilegií, které byly
dosud vlastní pouze manželstvím muže a ženy.
Tato
kauza je typickou ukázkou soudcokracie, kdy soudy samy sebe pasují do politické
role a hledí „napravit“ to, čeho politika zatím nebyla schopna. Mnohdy jde o
disciplínu velmi vynalézavou: soudci „nalézají“ v právu mnohé, co tam
zákonodárce neviděl, ani vidět nechtěl. A protože, jak známo, soudy se
respektují a nekritizují, je takto uzákoněno ledacos, co by v parlamentě neprošlo.
Předseda Soudního dvora EU Koen Leanerts uvedl, že členské
státy EU jsou v obdobném postavení, jako federální státy v USA. To je
nebezpečný, radikální výrok. Chápou tak členské státy samy sebe? Považuje se
třeba Česká republika za stát podřízený federální vládě?
Causa Coman jako
Srpen 68 aneb kdo je tady pánem?
„Vojenskou invazi
nelze provést po kouscích a potichu. Ale antropologická revoluce probíhá právě
takto“, komentuje rozhodnutí v kauze Coman slovenský publicista Vladimír
Palko, bývalý ministr vnitra (KDH). „Při ní pouze obíhají papíry po soudních
budovách. A to, co se stalo, ještě neznamená, že členské státy musí už ve všem
uznávat v jiné zemi uzavřená manželství osob téhož pohlaví. Ale od teď už
neplatí ani to, že je neuznávají v ničem. Manželství je v Rumunsku
možné jen mezi mužem a ženou. A zároveň platí, že pokud jde o povolení trvalého
pobytu, je možné i mezi dvěma muži. Protiřečí si to, ale je to tak.“
„Rozhodnutí
Soudního dvora je cosi na způsob Srpna 68“, dodává Palko. A připomíná, že to
byl způsob, jakým moskevské centrum jednalo s odbojnými periferiemi. Maďarsko 1956, Československo 1968 a Polsko 1981, to
byly jasné signály, kdo je tady pánem a kdo ve skutečnosti vládne. Dnes
se situace podle Palka v mnohém opakuje: Bruselská centrála dává jasně
najevo, kdo je tady pánem a čí právo nakonec musí zvítězit. Odbojná
východoevropská periferie, která dosud vzdoruje progresivistickým výdobytkům
antropologické revoluce, musí být ponížena a „spravedlnost“ nastolena stůj co
stůj. A nejde-li to po dobrém a „samo“, půjde to oklikou a za zády.
Kauza Coman znamená
pro Východní Evropu „takový tichoučký, nenápadný Srpen, takový Srpínek 68. A
není první ani poslední“, uzavírá Palko.
Potichoučku, kousek
po kousku, za našimi zády a proti naší vůli se nám tady etabluje to, co by
nikdy nemělo šanci regulérně zvítězit ve volbách. Smíříme
se s tím?
Publikováno v KONZERVATIVNÍCH LISTECH.
Žádné komentáře:
Okomentovat