„Tyto
krátkodobé, na dopaminu založené zpětné vazby, které jsme sami vytvořili, ničí
to, jak společnost funguje. Naše životy organizujeme podle pocitů, které zakoušíme skrze krátkodobé odměny - signály, srdíčka, „lajky“, palce
nahoru - a spojujeme to se skutečnou hodnotou a s pravdou. Ale místo toho
je to jen falešná křehká popularita. A to vás zanechává ještě prázdnější a
nenaplněnější, než jste předtím byli.“
Těmito
slovy Chamath Palihapitiya, jeden ze zakladatelů facebooku, uvedl ve svém
nedávném projevu na Stanfordově universitě své varování před tím, jak jeho
„minulý zaměstnavatel“ (myšlen FB, s nímž se rozešel) „podmínil naše
špatné chování, otrávil naše občanské životy, vymyl naše mozky a sabotoval naše
vztahy.“
Myslím,
že ťal do živého. Tato závislost nyní ohrožuje všechny uživatele Facebooku, tj.
asi 2 miliardy lidí. Vše podle plánu, řekl by Palihapitiya. „Neuvědomujete si
to, ale jste naprogramováni,“ varoval ve svém proslovu a rázně popřel oblíbený
názor, že vysoká inteligence a vzdělání mohou ochránit před ohrožením. Nemohou.
Takže jaká je odpověď?
„Musíte
se rozhodnout, kolik intelektuální nezávislosti jste ochotni dát,“ řekl Palihapitiya
„Nemám dobré řešení...“
Závislí na sociálních sítích
Zní
to dobře. Zní to jednoduše. Prostě vypnout sociální sítě. Ale takhle jednoduše to
samozřejmě nefunguje. Za digitálními závislostmi se skrývají mnohem hlubší
touhy. Přes všechny svazující návyky na sociální sítě, přes všechnu
nepozornost, kterou kvůli nim dáváme těm kolem nás, mnozí z nás by nikdy
seriozně nezvážili deaktivaci svého účtu na sociálních sítích. Konec konců i
Palihapitiya má pořád svůj účet na Facebooku!
Sociální
sítě zotročují všechny - milujeme množiny lajků Facebooku, libujeme si při shodách
v názorech, baštíme umisťování dokonalých GIFů na Twitter či rozesílání
selfíček na Snapchatu. Lákadlem sociálních sítí je touha být viděn, vždy a
všude… Chytré telefony slibují, že nás ochrání před athazagorafobií - strachem z toho, že budete zapomenuti.
Takže se bez rozmyslu připojujme, od momentu, kdy se probudíme, do chvíle, kdy
to musíme vzdát a jít spát.
Všechno tohle formuje a podmiňuje naše digitální chování ku prospěchu provozovatelů
sociálních sítí, kteří tak dosahují zisku miliard dolarů. Naše emoce jsou
podmíněné - podmíněné námi, děláme si to sami. Každá sociální síť je droga,
kterou si sami předepisujeme a sami ji konzumujeme, abychom tak řídili –
prostřednictvím experimentů – náš emocionální život.
Ticho a já
Sociální sítě jsou nápojem
emocionálně stimulujících drog, který si mícháme sami pro sebe. To znamená, že
opustit sociální sítě, i když jen na pár dní, nebo týdnů, znamená čelit drsné
realitě, že nebudeme postrádáni, zůstaneme nepovšimnuti v našem mlčení a
dokonce ani nebude očekáván náš návrat! Opustit sociální sítě znamená ochutnat
hořké bodnutí zapomnění, náznak osamělosti. Cosi jako krizi identity, jež
bývala metlou ve středním věku, dnes však umí udeřit napříč generacemi.
Přestaňte se pokoušet
zviditelnit se na sociálních sítích - a zmizíte úplně. Proto se neodvažujeme to
ani zkusit. A to je důvod, proč první krok od sociálních sítí - první den bez
připojení - chutná tak hořce. Chutná tak, protože používáme zvuk medií, abychom
utopili to, čemu nechceme čelit.
Dietrich Bonhoeffer ve svém kázání o Žalmu 62:1 „Jen před Bohem se
ztiší duše má, jen od něho vzejde má spása“ vysvětloval novodobý strach
z ticha a ukazoval, jak se člověk v dnešní době tomuto tichu vyhýbá
právě pomocí medií.
„Hledáme hluk, aby přehlušil ticho, abychom se vyhnuli sobě samým.“, říká
Bonhoeffer. „Utíkáme tichu, spěcháme z aktivity do aktivity, abychom se
vyhnuli chvíli, kdybychom museli být sami se sebou, byť jen na chvíli, abychom
se vyhnuli tomu, že bychom se museli podívat na sebe do zrcadla. Jsme znuděni
sami sebou a často nejzoufalejší a nejpromarněnější hodiny jsou ty, které jsme
nuceni strávit sami se sebou.“
Nemáme
ticho rádi. Ticho na nás tlačí. Nevyhnutelně vytlačuje na povrch, na mysl nepříjemné
pravdy. Kdo jsem, co se se mnou stane. Pravdy pobuřující i zcela triviální, nudné
- o nás, o našich životech, věci, které bychom rádi změnili, vzpomínky,
události a jizvy, které bychom na sociálních sítích nikdy neukazovali. V tichu
nic, co se nás týká, nezůstává skryté; všechno vyplouvá napovrch. Focení a
sdílení nových selfíček je vždy jednodušší, než čelit oné nejistotě, co se
objeví, pokud vše kolem zůstane potichu.
Ticho jako Boží pozvání
Ale
náš strach z tiché samoty odhaluje i něco mnohem hlubšího. V Bible se
opakovaně píše, že ticho, ztišení, je projevem naší důvěry, naší víry, že
Zachránce může jednat a zachránit nás a vysvobodit. Když pokušení a nebezpečí rostou, Bůh může utišit
hlučné panikáře okolo a nastolit ticho.
Ticho znamená spolehnutí se na Boha.
· - V
obrácení a spočinutí je vaše bezpečí, v klidu a spolehnutí vaše vítězství
(Izaiáš 30:15)
· - Zůstávej
tiše před Hospodinem, trpělivě na něj vyčkávej. (Žalmy 37:7)
· - Jen
v Bohu má duše odpočívá, od něj přichází má záchrana. Jen on je má skála, moje
spása, nepadnu nikdy, on je můj pevný hrad! (Žalmy 62:1-2)
· - Jen
v Bohu, duše má, odpočívej, od něj přichází moje naděje. (Žalmy 62:6)
Ticho
je Božím pozváním. Bonhoeffer píše: „Nejen, že se bojíme sami sebe, že objevíme
a odkryjeme sami sebe. Mnohem více se bojíme Boha, že naruší naši osamělost a
odkryje nás, že Bůh by nás mohl vtáhnout do partnerského vztahu a dělat si s námi,
co sám chce. Protože se bojíme takových zneklidňujících a osamělých setkání
s Bohem, tak se jim také vyhýbáme, vyhýbáme se dokonce i myšlenkám na
Boha, aby se náhodou nedostal příliš blízko k nám. Najednou se muset
podívat do Božích očí a muset být před ním odpovědný, to je příliš hrozivá
představa; náš stálý úsměv by mohl zmizet, věci by se mohly stát příliš vážné,
navíc způsobem, na který nejsme vůbec zvyklí.“
Sociální
sítě samy o sobě nejsou problém; ony jsou maskou, maskují náš strach. Každé
ráno okamžitě po probuzení ještě v posteli kontrolujeme telefony a
iPady... Žijeme v neustálém strachu, že najednou budeme zadrženi a povoláni k
úkolu oním Nekonečným (s velkým N), a proto se raději budeme socializovat, pořádat
party, chodit do divadla či do kina, běhat a posilovat, dokud neumřeme. Cokoliv
je lepší, než jedna jediná tichá minuta před Bohem, varuje Bonhoeffer.
Ticho
a společenství
Bonhoeffer připomíná, že ticho nás nutí čelit sami sobě
a mlčení nás otevírá Božímu hlasu, ale nikterak nevelebí sociální izolaci a osamělost, to vůbec ne. Oceňuje
záměrné ztišení, ticho, ke kterému jsme se rozhodli a které bychom se měli
naučit přijímat. Ticho je svoboda. Bonhoeffer si však dobře uvědomoval, že existuje i samota,
mlčení a osamocenost, která pramení z rozbitosti. Samota, která je
vězením.
Obecenství se tak stává lékem tam, kde je zraněná duše
zahnána do osamocenosti, naopak ztišení a samota se stává místem, kde duše učí být
sama sebou, sama se sebou – a
tím také s druhými.
V knize „Život v obecenství“ Bonhoeffer mluví o
tom, že musíme být schopni být sami se sebou a s Bohem a nacházet uspokojení
svých potřeb v něm, neboť jinak se stáváme parazitem a břemenem ostatním.
„Kdo nedokáže být sám, ať si dá pozor! Musí se naučit být sám.“ Současně však
platí: „Kdo neumí žít ve společenství, ať se střeží být sám. Mohl by totiž sám
zůstat.“
Myslím, že někde tudy by mohla vést cesta, jak si uchovat
svobodu, ztišení uprostřed hluku a současně jak se učit být s druhými,
nikoliv jako ten, kdo z nich žije, ale jako ten, kdo k nim přichází,
aby dával.
„Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě. Víš o mně, ať sedím nebo vstanu,
zdálky je ti jasné, co chci dělat. Sleduješ mou stezku i místo, kde ležím,
všechny moje cesty jsou ti známy. Ještě nemám slovo na jazyku, a ty, Hospodine,
víš už všechno! Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj
neklid, hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď!“
(Žalm 139)
Podle
textu Tonyho Reinkeho „Proč opustit sociální sítě (a proč ne)“ na webu na DesiringGod.org zpracoval David Floryk.
Žádné komentáře:
Okomentovat