Konec světa patří ke křesťanství od jeho počátku (tím
mimochodem nemálo pohoršovalo pohany, kteří věřili v neměnný řád kosmu
jako vztažné soustavy). Zničení všech věcí je dokonce horizontem, k němuž
se učení křesťanství vztahuje. Ale nejde jen o zničení samo, je tam i ten
„příchod Božího dne“ (což je pro pýchu ještě více destruktivní).
K vyjádření této dvojznačnosti, tmy i světla, společného růstu koukolu i
dobrého zrna, máme jedno slovo – apokalypsa. Etymologicky znamená „zjevení“,
ale běžně se jí dnes rozumí „vrcholná katastrofa“. Apokalypsa není něco, kvůli
čemu bychom měli být neplodní nebo smutní, je to naopak první příčina plodnosti
a radosti věřícího. Právě proto, že časy jsou apokalyptické, je třeba dávat
život. Právě proto, že konec světa je hrozivě blízko, je třeba začít dělat něco
v čase, něco, co není časem ovlivněno. (…)
I kdyby měla země zítra zaniknout, křesťan dnes stejně
bude dál chovat děti, učit je číst, psát a počítat, tančit s chudáky,
svědčit před mocnými, protože tyto věci nejsou jen načas a nepotřebují, aby je
někdo ocenil hned zítra, ale jsou pro život věčný a pro poslední soud.“
Fabrice Hadjadj: Když je všechno na cestě ke zkáze, Úvahy o konci a cíli kultury a modernity (Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2018)
Žádné komentáře:
Okomentovat