Předsudek a domněnka …

Učinil jsem před časem objev v pravdě noetický. Četli jsme doma Komenského Labyrint světa, převyprávěný soudobou češtinou, a možná proto, že jsem měl zrovna plnou hlavu jakési přednášky, na kterou jsem se chystal, zazářila mi jedna z notoricky známých scén novým světlem.

V oné příhodě, kdy Poutník na počátku své cesty potkává Všezvěda a Mámení a dostává od nich mámivé brýle, se skrývá víc, než se snad na první pohled může zdát. Posuďte sami:

Mámivé brýle, zkreslující vše, na co jejich nositel pohlédne, sestávají ze dvou materiálů. Obroučky jsou tvořeny Zvykem a barevná klamavá skla utváří Domněnka. Vše, co Poutník kolem sebe vidí, tedy prochází brýlemi a je určováno, ovlivňováno a (de)formováno předsudkem a domněnkou.

Colsonův zákon

Peter Kreeft v knize How to Win a Culture War přináší pozoruhodný postřeh. V jiskrné zkratce je zachyceno celé drama současné krize. Kreeft popisuje „základní zákon všech kulturních válek v dějinách“, který platí a bude platit, dokud se lidská přirozenost nezmění ve své podstatě. „Říkám mu Colsonův zákon“, píše Kreeft, „neboť jsem se jej naučil od Chucka Colsona“. Charles Colson, publicista a vlivný komentátor, býval poradcem presidenta Nixona. Byl smeten aférou Watergate (1973), odseděl si za účast v ní několik let, prošel osobní konverzí ke Kristu, opustil politiku a celý zbytek života (zemřel v roce 2012) se věnoval především žurnalistice.

Colsonem popsaná zákonitost se dá nazvat i Zákonem čtyř C: Community, Chaos, Conscience, Cops (Pospolitost, Chaos, Svědomí, Policie). Nejlépe si jej zapamatujete vizuálně jako graf logických protikladů.

Věda je bádání nad chybami

Greg Craven, americký středoškolský profesor, autor myšlenkově svižné knihy, která vyšla jako „průvodce inteligentního laika džunglí veřejné debaty o globálním oteplování“, ve své knize píše:

Jeden z mých studentů přišel s nejstručnější a nejvýstižnější definicí vědy, s jakou jsem se dosud setkal: „Věda je bádání nad chybami.“ Taková definice obsahuje celou povahu vědy: základ v empirickém pozorování, nejistotu a sebekritický, samo-opravný přístup. Přestože si myslíme, že ve vědě jde o to mít pravdu, skutečná praktická věda se z velké části zabývá tím, že pravdu nemá.

Odkaz Margaret Thatcherové

Margaret Thatcherová byla předsedkyní britské konzervativní vlády v letech 1979 – 1990. V době nástupu k moci Británie pod vládou levice hospodářsky upadala pod břemeny vysokých daní, obrovské inflace a masivního zestátnění průmyslu. Konzervativci viděli řešení v proměně společnosti zaměstnanců a klientů státu ve společnost vlastníků a podnikatelů. „Thatcheristická“ kontrarevoluce znamenala rozsáhlou privatizaci a liberalizaci, omezení moci odborů a rozvoj „lidového kapitalismu“ podporou drobných akcionářů. (Tyto myšlenky byly velkou inspirací pro střední a východní Evropu po roce 1989, nakolik jsme se z nich však skutečně poučili?) Klíčovou byla především změna v myšlení, která přinesla všestrannou rehabilitaci svobodného podnikání a navrátila Západu sebevědomí a národní hrdost.

Thatcherová nebyla v tomto boji první ani jediná. Stala se však (podobně jako v téže době president Ronald Reagan ve Spojených státech) ztělesněním konzervativního étosu a začala jej velmi prakticky uvádět do života. A byla to právě Thatcherová, kdo po Reaganově boku nejhlasitěji ze všech evropských politiků poukazoval na zvrácenost komunismu. Právem je proto pokládána za jednoho vítězů studené války, jež vedla k zániku sovětského impéria.

„Když budete špatně psát, budete v pokušení špatně myslet“

Právě tak to napsal v jednom svém fejetonu z počátku minulého století Gilbert K. Chesterton. Zabýval se tehdy reformou pravopisu, kterou kdosi navrhnul s tím, že by se psaná angličtina měla přizpůsobit tomu, jak lidé doopravdy mluví a jak vyslovují – tedy posunout psanou řeč směrem k jakémusi fonetickému přepisu.

Hluboké kořeny

Když jsem byl malý, měli jsme starého souseda, který se jmenoval doktor Gibbs. Vypadal úplně jinak než všichni lékaři, co jsem kdy poznal. Pokaždé, když jsem ho viděl, měl oblečenou džínovou kombinézu a na hlavě slamák se zeleným plastikovým kšiltem. Hodně se usmíval; byl to úsměv, jenž se hodil k jeho klobouku – starý, pokřivený a obnošený. Nikdy na nás nekřičel, že si hrajeme na jeho zahradě. Pamatuju si ho jako člověka, který byl mnohem milejší, než dané okolnosti vyžadovaly.

Když doktor Gibbs zrovna nezachraňoval životy, vysazoval stromy. Jeho dům totiž trůnil na čtyřhektarovém pozemku a jeho životním cílem bylo proměnit ho v les. Ten dobrý lékař měl pár zajímavých teorií ohledně pěstování rostlin. Pocházel ze zahradnické školy, jež se řídí heslem "škoda každé rány, která padne vedle". Nikdy své nově vysazené stromky nezaléval, což zcela odporovalo konvenční moudrosti. Jednou jsem se ho zeptal, proč. Řekl, že zalévání rostliny kazí, a pokud je zaléváte, každá následující generace stromů bude vždy o něco slabší. Takže se s nimi nesmíte mazlit a ty neduživé musíte co nejdřív odstranit.

Mluvil o tom, jak zalévání stromů vede k mělkým kořenům a jak stromy, které nikdo nezalévá, musí při hledání vláhy prorůstat svými kořeny hluboko do země. Pochopil jsem ho tak, že bychom si měli hlubokých kořenů vážit. Takže své stromky nikdy nezaléval. Zasadil doubek, a místo aby ho každé ráno zalil, praštil do něj srolovanými novinami. Plesk! Bouch! Prásk! Zeptal jsem se ho, proč to dělá, a on mi odpověděl, že proto, aby mu strom začal věnovat pozornost.