C. S. Lewis / Existuje nadpřirozená realita?

Mnohým lidem způsobuje v argumentaci ve prospěch existence nadpřirozeného zásadní potíž skutečnost, že je takové argumentace vůbec zapotřebí. Pokud cosi tak nesmírného existuje, nemělo by to být tak samozřejmé jako Slunce na obloze? Není neuvěřitelné, že znalost nejzákladnější ze všech Skutečností by měla být přístupná pouze pomocí hnidopišského filosofování, na které nemá většina lidí čas ani kapacitu? K tomuto argumentu cítím velkou sympatii. Zamysleme se však nad ním.

Díváte-li se na zahradu z nějaké místnosti v patře, je zřejmé (a někdy si to ani uvědomujete), že se díváte skrz okno. Pokud vás zahrada zajímá, můžete se však na ni dlouho dívat, aniž byste na okno mysleli. Pokud čtete knihu, je zřejmé, že používáte své oči, ale dokud vás nezačnou bolet, nebo pokud není kniha učebnicí optiky, můžete číst celý večer, aniž byste jen jednou na své oči pomysleli. Mluvíme-li, používáme obvykle jazyk a gramatiku; mluvíme-li cizím jazykem, vnímáme tuto skutečnost někdy až bolestně. Mluvíme-li však česky, nevšímáme si toho. Pokud zvoláte z horního konce schodiště: „Já už jdu!“, obvykle si nejste vědomi, že singulár já je ve shodě s tvarem slovesa jdu. Jedna historka o jistém indiánovi praví, že poté, co se tento muž naučil několik cizích jazyků, byl požádán, aby sepsal gramatiku jazyka vlastního kmene. Po chvíli přemýšlení odpověděl, že tento jazyk žádnou gramatiku nemá. Gramatika, kterou používal celý život, prostě po celý život unikala jeho pozornosti. Znal ji (v určitém slova smyslu) tak dobře, že (v jiném slova smyslu) nevěděl, že vůbec existuje.

Všechny tyto příklady mají ukázat, že skutečnost, která je v jistém ohledu nejzřejmější a prvotní skutečností, skrze niž máme přístup ke všem dalším skutečnostem, může být přesně tou skutečností, již lze nejsnáze přehlédnout – nikoli proto, že je příliš vzdálená či těžko přístupná, ale proto, že je tak blízko a že je tak zřejmá. A přesně tímto způsobem se zapomíná na skutečnost nadpřirozena. Naturalisté se zaměstnávají přemýšlením o přírodě. Neuvědomují si skutečnost, že přemýšlejí. V okamžiku, kdy si tento fakt člověk uvědomí, je zřejmé, že myšlení není pouze přírodní proces, to znamená, že kromě přírody tu musí existovat ještě něco jiného. Nadpřirozené není vzdálené a mlhavé, je to záležitost každodenní zkušenosti, tak blízce přítomné jako dýchání. K jeho odmítnutí dochází jaksi mimoděk. Tato mimoděčnost však není v žádném ohledu překvapující. Nepotřebujete – pokud si to vyloženě nepřejete – vždy myslet na okno, když se skrze něj díváte na zahradu, nebo vždy myslet na oči, když čtete. Podobně správný postup pro jakékoli bádání v určité vymezené oblasti spočívá v tom, že ignorujete vlastní myšlení a soustředíte se na objekt bádání. Pouze tehdy, odhlédneme-li od konkrétně zaměřeného bádání a chceme-li vybudovat celkovou filozofii, musíme brát v úvahu naše myšlení. Protože celková filozofie musí zahrnovat všechny zkušenosti. Při jejím budování musíme přejít od specializovaného a „osekaného“ myšlení k myšlení celkovému: jednou ze skutečností, kterou se musí celkové myšlení zabývat, je myšlení samo. Při studiu přírody tedy existuje tendence, která nás nutí zapomenout na skutečnost ze všech nejzřejmější.

Od šestnáctého století, kdy se zrodila věda, byla lidská mysl stále více směrována navenek, aby poznala přírodu a ovládla ji. Lidská mysl se stále více zabývala specializovaným bádáním, pro které je „osekané“ myšlení tou pravou metodou. Nelze se tedy divit, že důkazy nadpřirozeného byly zapomenuty. Hluboce zakořeněný způsob redukovaného myšlení – to, čemu říkáme „vědecký“ způsob myšlení – vede jistě až k naturalismu, pokud není tato tendence průběžně korigována z nějakého jiného zdroje. Ale jiný zdroj nebyl k dispozici, protože během téhož období se muži vědy stávali metafyzicky a teologicky nevzdělaní.

To mne přivádí k druhé skutečnosti, jíž bychom si měli povšimnout. K situaci, kdy mohou obyčejní lidé objevit nadpřirozené teprve obtížným vyvozováním, dochází pouze dnes. Z historického hlediska je to situace abnormální.

Po celém světě až do zcela nedávné doby pronikal přímý vhled do mystiky a filozofie k masám lidí pomocí autority a tradice. Ti, kdo nebyli sami velkými mysliteli, ho mohli přijmout v konkrétní formě mýtu a rituálu a celého životního stylu. V podmínkách nastolených v přibližně posledních sto letech naturalismem je prostý člověk přinucen nést břemeno, které nikdy předtím nebyl nucen nést. Nyní se musíme dobrat pravdy sami, nebo musíme žít bez ní. Pro tuto situaci jsou možná dvě vysvětlení. Buď je příčinou humanismus, který ve vzpouře proti autoritě a tradici, učinil strašlivou chybu, jejíž osudovost se nezmenší tím, že ji lze omluvit zkažeností těch, kteří tehdy požívali autority. Jiné vysvětlení je založeno na Síle, která ovládá náš druh a která v onu chvíli provedla opovážlivý experiment. Bylo snad jeho záměrem, aby se celá masa lidí pohnula kupředu a obsadila ony výšiny odedávna vyhrazené pouze mudrcům? Má snad rozdíl mezi moudrým a prosťáčkem zmizet, protože se teď stanou moudrými všichni? Pokud je tomu tak, toto naše současné klopýtání nám jen přináší zbytečnou bolest.

V každém případě však neučiňme chybu v tom, co je pro nás životně důležité. Hodláme-li se vrátit zpět a stát se pokornými prostými lidmi, poslušnými tradice, je to v pořádku. Jsme-li připraveni šplhat nahoru a bojovat, dokud se nestaneme sami mudrci, ještě lépe. Ale člověk, který nenaslouchá moudrosti u jiných, ani se nesnaží dosáhnout své vlastní moudrosti, takový člověk je ztracen. Společnost, ve které mnoho prostých poslouchá několik málo mudrců, může žít; společnost, kde jsou mudrci všichni, může žít dokonce ještě plnějším způsobem. Ale společnost, kde je masa stále prostá, ale přitom nikdo mudrce neposlouchá, taková společnost může dospět pouze k povrchnosti, sprostotě, ošklivosti a nakonec k sebezáhubě. Musíme jít tam či zpět, ale zůstat na místě znamená zemřít.

C. S. Lewis: Zázraky. Návrat domů, Praha 2014