David Floryk / Ohněm proti ohni

Kdo by jako dítě neměl rád pohádky, mýty a pověsti? A kdo by neměl kdesi hluboko v nitru pocit, že milované příběhy skrývají bohatší a hlubší význam, než dokážeme plně pochopit? Není smutné, že s dospíváním svou důvěřivou lásku k mýtům ztrácíme spolu s pokornou ochotou naslouchat jejich skrytým významům? Zdá se dokonce, že tato ztráta smyslu pro mýty je zvláště zřetelná u nás, moderních křesťanů, kteří míváme sklon pohlížet na svět fantazií, pohádek a mýtů s podezřením jako na cosi neskutečného a vymyšleného, ne-li pohanského, ba okultního.

„Dobré pohádky nejsou nikdy zcela vymyšlené“, říká básník a kazatel Daniel Pastirčák. „Když jsi v pohádce, jsi skutečnosti blíž, než když jen kloužeš prázdným časem venkovního světa.“ A jak věděl již Chesterton, Tolkien či Lewis, je-li pohádkový či mýtický příběh napsán dovedně, pak jeho prvořadou hodnotou je ona hodnota, kterou sdílí s ostatní literaturou, tedy schopnost vypovědět cosi pravdivého o člověku a jeho údělu, ať již jsou kulisy onoho příběhu jakékoliv. 

Ano, obezřetnost je na místě, lidská fantazie se může napájet i ze zdrojů značně nečistých, nicméně apriorní odmítání, podezřívavost a nedůvěra mohou být škodlivé, neboť mohou bránit rozpoznat to podstatné, co se v mýtech může skrývat.

Myslím, že to platí zvláště dnes, kdy postmoderní doba dává stále hlasitěji najevo pohrdání logickými argumenty, naopak si přímo libuje v „narativech“, jež mají vlastně povahu novodobých sekulárních mýtů.

Louis Markos, profesor angličtiny na baptistické univerzitě v Houstonu v Texasu (USA), radí bojovat ohněm proti ohni. Světské „narativy“ a mýty mají moc a oslovují lidskou duší právě proto tím, že to jsou mýty. Přitahují nás a oslovují na úrovni hlubší, než pouhý rozum a logika, na úrovni, která zasahuje naše emoce a imaginaci.

Profesor Markos je znalcem antické mytologie a autorem řady knih, v nichž se pokouší – ve stopách J. R. R. Tolkiena a C. S. Lewise – rehabilitovat (zejména v očích křesťanů) lidskou imaginaci. A to nikoliv jako náhradu rozumu, jak by to rád viděl postmodernismus, nýbrž jako jeho doplněk a korektiv, jako cestu k „zakoušení“ smyslu a významu reality.

„Kulturní války 21. století se vedou v aréně příběhů, velkých vyprávění, která sdílíme, abychom dali našim životům smysl a ospravedlnili své činy. Máme-li v takové válce obstát a zvítězit, musíme se utkat s protivníky na bitevním poli mýtu“, říká profesor Markos a jako ochutnávku nabízí několik pradávných antických příběhů, aby jimi zpochybnil některé dnes převažující omyly.

Daidalos a Ikaros

Příběh o Ikarovi patří mezi antickými „homérskými“ mýty k těm nejznámější. Věřím proto, že i vy znáte příběh o velkém umělci Daidalovi, který sestrojil nádherná křídla, aby mohl se svým synem Ikarem odletět ze zajetí na svobodu. Nejdříve se vše dařilo, dokud však mladý Ikaros nezapomněl na otcovo varování, aby se nepřibližoval ke slunci. Ikaros, nadšený, že je pánem oblohy, odhodil opatrnost a přílišný sluneční žár roztavil vosk, který držel perutě na jeho umělých křídlech. Bez peří se nemohl udržet ve vzduchu a zahynul pádem do oceánu, čemuž jeho otec jen bezmocně přihlížel.

Tento tragický příběh bývá chápán jako mravokárná ilustrace, že kdyby Bůh chtěl, aby člověk létat, sám by mu dal křídla. Ale co když na jakési hlubší úrovni nám chce připomenout, že věda není všemocná a nemůže vše, co umí, že bez obezřetnosti a zdrženlivosti je nebezpečná a že pro všechny lidské technologie by měly a musí existovat limity?

Antigona

Po smrti Oidipa, krále thebského, kralovali společně v Thebách jeho synové Eteokles a Polyneikes. Po všelikých peripetiích propuká občanská válka, v níž se bratři ocitají na opačných stranách a oba padnou. Kreon, nový král, rozhodne, že tělo Eteokla má být čestně pohřbeno, ale tělo Polyneikovo má zůstat nepohřbeno. Tomuto příkazu se vzepře Antigona, sestra padlých bratrů. Kreon si je tak jist, že jeho výnos je nezbytný pro zajištění veřejného práva a pořádku, že poručí potrestat každého, kdo by chtěl Polyneika řádně pohřbít. Trest smrti tedy dopadá na Antigonu, která vedena svědomím nemůže neuspořádat pohřební obřady za svého bratra.

Čtyři a půl století před Kristem napsal Sofokles z Athén tragédii o Antigoně. Praví v ní, že existuje vyšší zákon, který přesahuje zákon vytvořený člověkem. Stát nemá a nesmí mít moc nad lidským svědomím. Žádný pozemský soud ani vládce nemůže „zrušit“ přirozený zákon zapsaný do srdce člověka, tak ani Creonův zákaz nemůže být uposlechnut, protiví-li se odvěkému zákonu piety. Starořečtí pohané si této pravdy byli vědomi, nejen Sofokles. Kdyby diváci jeho hry nechápali tento skrytý vzkaz, zápletce hry by nerozuměli. Jak je možné, že náš věk zapomněl na to, co dříve připomínal přirozený zdravý rozum těm, kteří nemají Boží zákon?

Pád Atlantidy

Příběh Atlantidy se neobjevuje v žádné dějepisné knize, vypráví jej jako mýtus největší filozof antického světa Platón. Daleko v mlhách času kdesi v mořích za Heráklovými sloupy (Gibraltarem) byla Atlantis vyspělým ostrovním městem vědy, kultury, obchodu i válečnictví – dokud v ní nevzklíčila pýcha. Moudrost a střídmost pomalu ustupovala aroganci, pošetilosti a chtíči a ostrovní stát počal boje a války navenek i uvnitř. Nakonec bohové seslali velikou mořskou vlnu, která zaplavila ostrov a smetla z povrchu zemského město i všechny jeho obyvatele. Během několika hodin zmizela pyšná Atlantida a pohltilo ji moře.

Příběh Atlantidy, podobně jako Babylonská věž, je výstražnou lekcí, jak končívá budování „světlých zítřků“. Tak to dopadá, když si lidé usmyslí vybudovat ideální svět, kde člověk bude mírou všeho. Což nás vždy znova nepotká tentýž osud jako říše, symbolizované sochou ve snu krále Nabukadnezara (Daniel 2)? Což stejně neskončily Babylon, Persie, Řecko i Řím? Danielovo prorocké vidění ukazuje stejné varování, jako Platónův mýtus!

Atalanta a Hippomenes

Hippomenes s pomocí bohyně lásky Afrodity porazil v běžeckém závodě krásnou a urostlou lovkyni Atalantu, a tak si získal její srdce i její ruku. K svatbě však nakonec nedojde. Když se milenci posléze objímají v posvátném lesním chrámu, rozhněvaná bohyně Afrodita promění pár v dravé šelmy – jako trest za to, že svou bezuzdostí znesvětili chrám a Hippomenes zapomněl projevit bohům povinnou čest a vděčnost.

V dnešním světě po sexuální revoluci panuje přesvědčení, že „láska smí vše“, že jakákoliv sexuální touha, je-li „konsensuální“, je vždy dobrá a má jí být vše dovoleno. Není tomu tak a nikdy nebylo: Hippomenova nedostatečná úcta a vděčnost bohům za dar lásky má za následek podlehnutí slepé vášni, jež vede ke zkáze. Mýtus napříč věky připomíná, že existují věci jako neuspořádaná, nemístná touha, jež vede ke ztrátě lidskosti. Necháme-li se slepě vést emocemi a vášněmi, staneme se zvířaty.

Ohněm proti ohni

Tolik tedy několik antických mýtů, převyprávěných dle profesora Markose. Pokus vyvrátit pár nejurputnějších sekulárních mýtů naší postmoderní kultury pomocí mýtů ze starověkého Řecka nemá znamenat, že se máme vzdát apologetiky založené na rozumu a logice. Může nám však pomoci, uvědomíme-li si, že naprostá většina starých pohanských mýtů, obsahujících kolektivní moudrost minulosti, stojí častěji na naší straně, než na straně našich protivníků. Pamatujme, že Kristus, jak se shodují Chesterton, Tolkien a Lewis, je ten pravý mýtus, a to mýtus, který se stal skutečností.