Kdykoli zahlédnu jméno Francise Schaeffera, zpomalím.
Myšlenky tohoto klíčového amerického teologa a filosofa minulého století stojí
za přečtení. Je autorem mnoha knih, známých i u nás, jeho spis „Ten, který je
skutečností“ pro mne na počátku 90. let znamenal skutečnou bombu. Američani
jsou si jeho vlivu dobře vědomi a jeho odkaz hýčkají, před lety vyšel na
titulní stránce Christianity Today jeho portrét s nápisem "Náš
svatý František". Nepřekvapí proto, že když jsem zahlédl zamyšlení nad
jednou jeho pozapomenutou knihou, zpozorněl jsem.
Útlá brožura „Církev na konci 20. století“ patří k nejméně známým Schaefferovým dílům. Spatřila světlo světa přesně před 50 lety, tedy úplně v jiné době, ba v jiném světě. Přesto ji počátkem prosince portál Gospel Coalition přiřadil k „nejaktuálnějším“ textům pro americkou církev na konci roku 2020. Alespoň to si myslí Elliot Clark, který se brožurou prokousal – a shledal ji v jejích analýzách překvapivě současnou.
Církev na konci 20. století
Schaeffer hovoří o ztrátě pravdy a osobní odpovědnosti,
zhroucení autority a hrozbě násilí. Varuje před ekologickou katastrofou a
vědeckou manipulací, dokonce i před možnostmi lidstva vyvinout smrtící virus. Sklony
k alarmismu, jímž se text neubránil, počítá Clark k jeho slabinám,
stejně jako řadu dobových, dnes již nezajímavých ilustrací a odkazů. Na nich
však Schaefferova analýza neulpívá, daří se jí být nadčasovou a postihnout
mnohé, s čím se potýkáme dodnes. Schaeffer psal především pro americkou
církev a totéž připomíná i Clark, kontinentální Evropa je přece jen kapku jinde
– i když po přečtení Schaefferových tezí mám za to, že příliš jinde ne. (Nicméně je zajímavé, že Clark svou reflexi
Schafferovy analýzy americké církve psal kdesi ve „Střední Asii“, kde coby
misijní pracovník i s rodinou žije. Možná právě jakýsi mentální odstup od
horké situace doma mu umožnil vyčíst z Schaeffera cosi, co domácí
přehlédli?)
Doba, v níž Schaeffer text psal, rozhodně
nebyla klidná. Reagoval na studentské bouře, v něž vyústila generační
vzpoura 60. let proti „měšťácké morálce“, selhávající tváří v tvář
problémům chudoby a rasové nerovnosti, nehledě na táhnoucí se válku ve
Vietnamu. Viděl společnost polarizovanou, bez iluzí i bez naděje, směřující k
chaosu. S lítostí konstatoval, že klasický liberalismus spáchal sebevraždu
– zničil sám sebe snahou o autonomní svobodu odtrženou od židovsko-křesťanských
hodnot, které tyto svobody zrodily. Varoval také před marností konzervatismu,
což by z definice měl být zápas o status quo – co však, když
obýváme postkřesťanskou společnost, kde převládající hodnoty většiny nestojí za
zachování?
Kulturní válka? Ne, reformace
Schaeffer předvídá postupnou ztrátu svobod,
která nevyhnutelně přijde, jakmile se definitivně rozpadnou křesťanské základy Západu.
A v této situaci nabízí překvapivě pozitivní odezvu, celostní a nadějnou.
Ne, nevolá po kulturní válce, alespoň ne tak, jak tomu slovu mnozí dnes rozumějí. Schaeffer chce křesťanskou revoluci, která bude
duchovní reformací. V sociální a kulturní realitě své doby, která se
nápadně podobá té naší, Schaeffer načrtává před církví tři revoluční teze.
„Křesťané musejí lépe rozlišovat, zda být spoluagresorem nebo spolubojovníkem“
Křesťané mohou schvalovat určité ideály a
spolupracovat s ostatními na jejich uskutečnění, aniž by se identifikovali s
politickým táborem, který je prosazuje. „Pokud existuje sociální
nespravedlnost, řekněme, že existuje sociální nespravedlnost. Pokud potřebujeme
řád, řekněme, že potřebujeme řád,“ říká Schaeffer. V dnešní době vysoce
aktuální! Musíme si uchovat schopnost formulovat hodnoty Království (například,
že na černých životech také záleží) a přitom stále čelit hodnotám, úsudkům a
činům jakéhokoli pozemského království (například odmítat znepokojivé aspekty
agendy BLM a násilí, jež je provází).
Problém je – tehdy stejně jako dnes – že se nám
říká, že musíme zvolit jen jednu stranu a tu druhou zatratit. Schaeffer byl
přesvědčen, že církev by měla rozhodně zůstat vně, nenechat se vtáhnout do
úzkých politických uliček, a to na žádné straně! A mluvit za Krista a Písmo,
pravdu a lásku. Církev by měla usilovat o to, co je správné, a zároveň odmítat
jak politickou polarizaci, tak také kulturní kapitulaci.
„My i naše církve musíme brát pravdu vážně“
„Je čas ukázat generaci, která si myslí, že
koncept pravdy je nemyslitelný, že bereme pravdu vážně“, píše Schaeffer, a to jak
v naší nauce, tak v praktickém životě. Nebojme se zapojovat do hlubších
rozhovorů s nevěřícími, nemějme obavy, nemají na své straně víc pravdy,
než my! Vybavil se mi v této
souvislosti úryvek z jiné Schaefferovy knihy: „Existuje
jen jediný důvod, proč být křesťanem, a sice to, že křesťanství je pravdivé …
Můžete jít až na konec světa a nemusíte se bát, jako ve středověku, že se na
konci zřítíte a pohltí vás draci. Svou intelektuální diskusi můžete dotáhnout
až do konce, protože křesťanství není jen pravdou dogmat, není pravdou jen v
tom, co říká v Bibli o Bohu, ale je pravdivé k tomu, co je kolem nás“.
Jinými slovy, naše evangelizace a apologetika
musí jít nad rámec tweetovatelných argumentů a inspirativních instagramů.
V době, která je přehlcená „selfíčky“, „hláškami“ a chvástavými posty a
kdy kde-kdo je „youtuber“ a „influencer“, musí být křesťanská reakce na výsost
upřímná, ryzí, hluboce vztahová, osobní a – „demonstrably reasonable“, což ve
Schafferově smyslu znamená něco jako „doložitelně prokazatelná rozumem“.
Což mimochodem klade nesnadnou otázku i nám:
Jsou naše přesvědčení taková? Jste ochotni a schopni o nich diskutovat? Je
vaše křesťanství „sdělené zjevením, podložené zkušeností a prokazatelné
rozumem“?
„Církve musí být skutečnými společenstvím“
Musíme nejen kázat pravdu a stavět se proti
nepravdě, musíme také ukázat, že je možné „mít na tomto světě něco krásného a
nesamozřejmého.“ Církev má být alternativní komunitou, paralelní polis, skutečnou
rodinou, jejímž poutem je láska. „Pokud ostatní neuvidí v našich lidských
vztazích cosi krásného, pokud neuvidí, že na základě toho, co udělal Kristus,
mohou se naše křesťanská společenství přestat hašteřit, bojovat a svářit se,
pak nežijeme správně.“
Schaeffer zdůrazňuje radikální pohostinnost,
zejména vůči jiným sociálním a etnickým skupinám - jako praktický prostředek,
kterým se taková láska projevuje a takové společenství podporuje. "Naše
láska musí mít takovou podobu, kterou může svět pozorovat; musí být viditelná.“
Nuže, není pochyb, že tyto apely jsou aktuální i dnes, v Americe jako u nás, byť kulisy se liší. Na druhou stranu, žádné dechberoucí překvapení, žádná zázračná rada, žádné nečekané prorocké zjevení - ale poctivě promýšlení Bible, volající (když se nad tím zamyslíte) obyčejnému křesťanskému životu. Nevím, stačí-li to na skutečnou duchovní revoluci. Na druhé straně, kdybychom alespoň část z toho vzali opravdu vážně…
Žádné komentáře:
Okomentovat