Z dopisů J. R. R. Tolkiena víme, že o své Středozemi smýšlel jako o naší vlastní planetě zasazené do mlhavé, legendární doby, nějakých 2000 předtím, než Bůh povolal Abrahama, aby opustil Mezopotámii a vydal se na pouť do Zaslíbené země. Příběhy Tolkienovy ságy Silmarillion, jež se odehrávají více než 5 000 let před dobrodružstvími Pána prstenů, odhalují úchvatný mýtus o stvoření, který propojuje biblickou knihu Genesis se severskou mytologií i Platónovým dialogem Timaios.
V Tolkienově vyprávění Bůh (Ilúvatar) netvoří svět sám, ale pověřuje asistencí Ainur, andělské bytosti, které stvořil již dříve. Ilúvatar sám iniciuje píseň stvoření, umožňuje však Ainur účastnit se jí. Všechno jde dobře, avšak pak se Melkor, jeden z Ainur, vzbouří proti Ilúvatarovi a nezačne svou vlastní, odlišnou melodii, která neladí s ostatními. Ilúvatar Melkorovu „kontramelodii“ nezruší, ale vetká ji do celku a tak jej pozvedne z rušivé kakofonie v píseň ještě větší krásy.
Jakmile
je píseň dokončena, Ilúvatar ji zhmotní jako Ardu (planetu Zemi) a stvoří elfy a
lidi, aby na ní přebývali. Poté dovolí těm Ainur, kteří Ardu nejvíce milují, sestoupit
a vládnout nad ní jako jeho místodržící. Ainur jeho vůli přijmou a stanou se Valar.
Slouží jim nižší andělské bytosti zvané Maiar. Melkor však také sestoupí do
Ardy a maří zde plány Ilúvatara i dobrých Valar. Podaří se mu svést na svou
stranu několik Maiar (včetně Saurona), ostatní promění do podoby ohnivých
démonů (balrogů) a později převrátí elfy a enty na skřety a trolly.
Příběh Pána
prstenů popisuje závěrečnou fázi zdlouhavého konfliktu, který zahrnuje války
mezi andělskými bytostmi, rozbití a přeměnu světa. Ve velkých bitvách se odvážně
a obětavě utkávají spravedliví elfové a lidé se zlými elfy a lidmi, ovládanými padlým
Sauronem. Valar a Maiar čas od času zasáhnou, aby napravili běh věcí, ale jinak
ponechávají události v Ardě v rukou lidem a elfům.
Většina čtenářů
si román užívá, aniž by si uvědomovala kosmický dosah příběhu o boji věrných a
padlých andělských hierarchií. Tak i mnozí křesťané čtou Bibli, aniž by uvažovali
o ohromujícím kosmickém příběhu, který stojí za biblickým vyprávěním.
Bible jako mýtus o kosmické válce
Dr. Michael
S. Heiser, znalec Starého zákona a biblických jazyků, autor řady knih a ředitel
School of Ministry v Jacksonville na Floridě (USA), se systematicky věnuje
pozapomenutému kosmickému rozměru biblických textů. „Lidé by neměli být
chráněni před Biblí,“ míní Dr. Heiser, ale teologické systémy to často dělávají,
tím, jak „vysvětlují“ obtížné nebo problematické pasáže Písma, protože jejich
doslovný význam nezapadá do našeho uklizeného a zaškatulkovaného moderního
obrazu světa. Avšak interpretovat Bibli ve správném kontextu znamená číst ji v
tom kontextu, v němž vznikla a brát vážně i „světový názor“ lidí, kteří je
psali.
O své
zkušenosti z četby Heiserovy knihy Unseen
realm se na portále The Gospel
Coalition rozdělil dr. Louis Markos, profesor angličtiny na baptistické
univerzitě v Houstonu v Texasu (USA). Píše o zjevení, které prožil, o
otevření očí pro skutečnosti, které mu dříve unikaly.
Myslím,
že může být i pro nás užitečné podívat se na Bibli touto optikou. Ovšem pozor! Ochutnat
cizokrajný pokrm, připravený nikoliv „zápaďácky“, ale dle původního receptu, jak
jej jedí domorodci, se všemi divokými přísadami, nám může vyrazit dech. Stejně
tak s Biblí: Může se nám otevřít pohled do syrového světa, v němž
probíhá válka mezi silami dobra a zla v kulisách, kterým jsme jako lidé
21. století již odvykli. Mnohé
z toho, co dnes chápeme symbolicky či duchovně, co církevní tradice během
věků milosrdně zahalila, nás může náhle šokovat svou syrovou doslovností.
Heiser
zůstává pevně zakotven v křesťanské ortodoxii, věří v Písmo jako inspirované a
neomylné Boží slovo, důvěřuje Boží svrchovanosti a skládá naději ve spásu
v Kristu milostí skrze víru. Otevírá však naší mysli a fantazii brány do
víceúrovňového nadpřirozeného světa, kde ve hře je mnohé, sázky jsou vysoké,
ale konečné vítězství patří Jahvemu a jeho následovníkům. Nuže, poslyšte kosmický mýtus podle
dr. Heisera!
V shromáždění bohů postavil se Bůh…
Bůh Jahve
(který je často označován jako elohim)
je jediným původcem a stvořitelem „všeho viditelného a neviditelného“, dříve
než stvořil Zemi, vytvořil hierarchii duchovních bytostí (také nazývaných elohim). Mnohé z nich pověřil službou
ve své božské radě. Slovo elohim je
pomnožné, stejně jako naše slovo „ovce“ může v závislosti na kontextu označovat
jednu či více skutečností. Může tedy být překládáno „bůh“ či „bohové“. Označuje
duchovní bytost, která na rozdíl od nás žije v neviditelné říši. V tomto smyslu
Jahve sám je elohim, ale žádný z
ostatních elohim není jako on.
Jahve se
před stvořením lidstva radil se svou radou (což neznamená, že ona rozhodovala;
rada radí, ale rozhoduje a odpovědnost nese jediný stvořitel). Jahve měl v
úmyslu vládnout neviditelné říši prostřednictvím svých vyvolených elohim, stejně tak zamýšlel vládnout viditelnému
světu prostřednictvím Adama a Evy a jejich potomků. Před pádem byl Eden
posvátným místem, kde se mohla setkávat plnost Jahvovy rady se vším stvořením (tedy
elohim i lidé). Bylo Božím záměrem,
aby člověk byl plodný, množil se a vládl Zemi. Žel, stejně jako se někteří z elohim vzbouřili proti Stvořiteli,
vzepřel se i člověk.
Tehdy mohl
Bůh opustit svůj plán, ale neudělal to. Neskoncoval s lidmi ani
s padlými elohim, kterým stejně
jako lidem dal svobodnou vůli pod svou božskou svrchovaností. Situace se
tragicky zhoršila, když někteří vzpurní elohim
získali tělesnou podobu a s lidskými ženami zplodili Nefilim, obry či giganty, kteří pokračovali v rušení Jahveho plánů
před potopou i po ní. Dva nejznámější Nefilim
jsou Nimrod, mocný bohatýr, který dohlížel na stavbu Babylona, a Goliáš, obr,
který byl poražen mladým Davidem až dlouho poté, na úsvitu izraelského
království. Dle Heisera jedním z hlavních důvodů, proč Jahve nařídil Izraeli
zcela vyhladit kanaánské kmeny, byl záměr zcela zlikvidovat símě Nefilim.
Potopa nezastavila
lidskou vzpouru ani nezničila Nefilim,
a tak odpor proti Bohu a jeho vládě pokračoval a vyvrcholil v babylonské věži.
Po božím zásahu a zmatení jazyků Jahve rozptýlil lidi po povrchu Země a ponechal
elohim vládu a kontrolu nad různými
zeměmi a národy: Babylonem, Egyptem, Asýrií, Persií, Řeckem atd. Přesto, že většina
elohim se postavila proti Jahvemu a
jeho plánům, Jahve trpělivě pokračoval v práci prostřednictvím potomků
Abrahama, izraelského lidu, kterým slíbil zemi, jež bude centrem odporu proti
padlým elohim a jejich poskokům.
Izrael však
nezůstal věrný Hospodinu a musel být poslán do exilu, dokonce v téže zemi,
kde vzpoura začala: do Babylona. Boží plán přesto nebyl zmařen. Prostřednictvím
posvátné pokrevní linie Abrahama, která přežila věky, přivedl Jahve na svět
svého vtěleného Syna (který se ovšem již mnohokrát předtím projevil
v podobě anděla Jahveho). O příchodu Mesiáše, pomazaného Jahveho krále, proroci
opakovaně mluvili, ale nikdy příliš otevřeně, aby zlí elohim neodhalili předčasně a nepokusili se zmařit Jahveho plány na
záchranu lidstva. Nakonec Jahveho trpělivá taktika vyšla! Elohim byli oklamáni, plán se naplnil, elohim ve své pýše sami způsobili onu převratnou událost, která ve
svých důsledcích znamenala zrušení jejich vlády nad člověkem a Zemí: Ukřižování.
Díky
vzkříšení a Letnicím - božské události, která uvolnila moc Božího ducha na zemi
a vyslala Boží slovo ke všem národům - se směr útoku obrací a Bůh organizuje svou
církev, svůj vyvolený lid, aby se postavil na jeho stranu ve svaté válce proti
duchovním silám, které nadále vzdorují jeho původnímu plánu a touze – učinit z
celé země opět posvátný prostor, kde se může setkávat jeho božská a lidská
rada.
Když Ježíš
sestoupil do Tartaru (pekla), vězení padlých elohim, kteří zhřešili s dcerami lidí, nešel je zachránit, nýbrž vyhlásit
Jahveho vítězství. Toto vítězství je znovu celému neviditelnému světu
zvěstováno pokaždé, když je křesťan pohřben a znovu vzkříšen ve vodách křtu.
Připojte se k bitvě
V Pánu
prstenů (kniha 4, kapitola 8) zažívá Samvěd Křepelka zjevení, když si uvědomí,
že on a Frodo nesou jiskru božského světla (ve hvězdné skleničce od paní Galadriel), jejíž zdroj sahá až k nejstarším
dnů, kdy muži a elfové a andělští Valar a Maiar udržovali úzkou radu a bojovali
v dávných bitvách. „Copak velké příběhy nikdy nekončí?“, zvolá Sam, na což
Frodo odpovídá: „Ne, jako příběhy nekončí nikdy. Ale lidé v nich přicházejí a
odcházejí, když skončila jejich úloha…“
Ačkoli moderní lidé Západu dávají přednost neutralitě před válkou, pacifismu před násilím, píše Heiser, musíme rozumět tomu, že některé války – a někteří nepřátelé – takovou možnost nenabízejí. Pokud nepřítel nechce nic jiného než vaši porážku a zničení, neutralita znamená volit smrt. Válka, která zuří v neviditelném světě o duše lidí, je takovou válkou. Neutralita v ní není možná. Ten boj totiž dosud neskončil. A ani naše úloha v něm…
Žádné komentáře:
Okomentovat