Svoboda je v alternativě

Digitální vyloučení je pojem, který má vyjadřovat propast mezi těmi, kteří disponují přístupem k digitálním technologiím, a těmi, kteří jej z různých důvodů nemají. Tato nerovnost v přístupu a v užívání informačních a komunikačních technologií může být dána nedostupností, neznalostí, neschopností, nebo také neochotou technologie využívat.

Na okraji společenského dění se tak mohou ocitnout různé skupiny lidí, kteří digitální technologie z rozmanitých důvodů nevyužívají: proto, že to s nimi neumějí (třeba část seniorů), proto, že si je nemohou dovolit nebo jsou jim jinak nedostupné (nízkopříjmové skupiny či obyvatelé odlehlých lokalit), nebo proto, že je nepotřebují (ne každý má doma třeba televizi). Nutno však také počítat s určitou množinou lidí, kteří postupnou „digitalizaci všeho“ z řady důvodů odmítají a hájí své „právo na analog“, tedy právo na tradiční postupy, byť jsou si vědomi nevýhod a omezení, která jim z této volby plynou. Digitalizace tak možná překonává vzdálenosti, zároveň však určitou část společnosti hází přes palubu.

Držíme-li se premisy, že občan má právo činit cokoli, co zákon výslovně nezapovídá, zatímco stát je oprávněn konat pouze to, co mu zákon výslovně ukládá, pak je náhle zřejmé, že již nyní si státní správa nárokuje více, než na co má právo. Například při zavádění kontrolních aplikací v době covidu (Tecka, e-Rouska, e-Ockovani) stát nevysloveně předpokládal, že všichni zkrátka mají chytrý telefon, nebo přinejmenším mobil, schopný přijímat SMS – a těm pár kverulantům, co jej nemají, někdo pomůže – příbuzní, praktičtí lékaři, sociální pracovníci. Lidé, kteří s digitálními technologiemi nepracují, byli tak bez vlastní viny pasováni do role těch, kdo potřebují pomoc, aby vůbec mohli čerpat veřejné služby, ne-li rovnou do role těch, kdo ještě navíc zdržují a obtěžují… Tehdy se to jaksi vsáklo, lidi řešili existenciálnější obavy, nicméně causa ukázala, jak je stát uvyklý s námi jednat: Vyhrne na lidi novou povinnost bez toho, aby zajistil, že jsou všichni schopni ji splnit. Vlastnictví chytrého telefonu není povinnost (věřte nebo ne, chytrý telefon u nás nemá asi 20% lidí), jak tedy může stát bez dalšího očekávat, že jeho prostřednictvím bude obhospodařována tak zásadní agenda, mající vliv na svobodný pohyb občanů, a přitom nenabídne v podstatě žádnou relevantní alternativu?

Vidíme tedy, že volání po „právu na analog“ není nijak teoretické, naopak se stává reálným společenským fenoménem. V § 14 zákona o právu na digitální služby stojí: „Nepodnikající fyzické osoby nemohou být nuceny využívat digitální služby nebo činit digitální úkony podle tohoto zákona.“ Stát tedy dobře ví, jak by věci měly být, ostatně už sám název zákona napovídá, že užívání digitálních služeb je právem, nikoliv povinností. To je ovšem teorie, v praxi zřejmě budeme muset vzájemné hranice nejprve jaksi prochodit a v terénu uhlídat a možná si je i trochu vyvzdorovat, a to zejména proti tlaku státní byrokracie, která by ve jménu „efektivity“ a „úspornosti“ mohla být v pokušení házet na občany víc povinností, než dle zákona smí.

Ona digitální propast zmíněná v úvodu se totiž velmi snadno a rychle může stát skutečnou pastí (bez chytrého telefonu se nezaregistrujete, bez datovky nevyřídíte, bez karty nezaplatíte). Je proto nejvyšší čas vzít na vědomí, že je zde nevelká a vnitřně rozmanitá, nicméně nezanedbatelná menšina těch, kteří pro sebe optiku „digitálního vyloučení“ odmítají a místo toho žádají, aby stát respektoval jejich ne-digitální volbu a nabídl (a nejlépe i zákonem garantoval) alternativní cestu. Ano, svoboda je v alternativě.