19 září 2015

G. K. Chesterton / Obyčejný člověk

Opět jeden G.K.CH. - skoro sto let staré, ale aktuálnější, trefnější a zábavnější, než naprostá většina toho, co si dnes koupíte v trafice...


Má these je následující: moderní emancipace byla ve skutečnosti novým pronásledováním Obyčejného člověka. Pokud někoho emancipovalo, tak jen poněkud zvláštním a omezeným způsobem Neobyčejného člověka. Dala jakousi výstřední svobodu některým koníčkům bohatých a příležitostně některým lidštějším z bláznivostí kultivovaných.
Jediné, co je zakázané, je obyčejný zdravý rozum tak, jak by mu rozuměli obyčejní lidí. Začneme-li tedy sedmnáctým či osmnáctým stoletím, zjistíme, že člověk opravdu nabyl větší svobody k tomu, aby založil sektu. Obyčejný člověk ale ani v nejmenším nechce zakládat sektu. Mnohem pravděpodobněji bude chtít, například, založit rodinu. A právě zde mu nejspíše moderní emancipátoři začnou překážet a bránit ve jménu malthusiánství, eugeniky nebo sterilizace nebo ve vyšším stadiu pokroku možná i ve jménu infanticidy, Bylo by příkladem moderní svobody, pokud by mu bylo řečeno, že smí hlásat cokoliv, libovolně divokého, o narození z panny, za podmínky, že se vyhne všemu, co vy se blížilo přirozenému narození a že si může postavit malinkou kapličku a tam si beze všeho hlásat šestákové vyznání založené celé na textu „Enoch zplodil Metusalema”, za podmínky, že jemu samotnému bude zakázáno zplodit kohokoliv. A je historickou skutečností, že sekty, jež se těšily této sektářské svobodě, zakládali obyčejně obchodníci a továrníci ze tříd žijících v pohodlí a někdy i přepychu. Na druhé straně, plány jako je sterilizace se obyčejně zaměřují na nižší třídy, abychom použili liberální moderní titul pro chudé.

° ° ° ° °

Totéž platí, když přejdeme z protestantského světa sedmnáctého a osmnáctého století k progresivnímu světu devatenáctého a dvacátého století. Zde je svobodou nejvíce prohlašovanou jako chlouba a dogma svoboda tisku. Už to není jen svoboda pamfletů, ale i svoboda novin, či spíše je to čím dál tím méně jakákoliv svoboda a čím dál víc to je monopol. Moderní emancipace znamená, že každý, kdo na to má peníze, může vydávat noviny. Ale Obyčejný člověk by nechtěl vydávat noviny, i kdyby na to měl peníze. Mohl by třeba chtít bavit se o politice v krčmě nebo na zápraží hostince. A právě to je ten druh moderní populární politické řeči, kterou moderní hnutí často zrušila: staré demokracie zákazem krčem a nové diktatury zákazem politiky.
Emancipovaná etika a politika poslední doby se také chlubí tím, že nijak významně neomezuje kohokoliv, kdo chce vydat knihu, zejména pokud je to kniha vědecká, plná psychologie a sociologie a možná nevyhnutelně plná zvráceností a uhlazené pornografie. S tím, jak tahle moderní tendence narůstala, bylo čím dál méně pravděpodobné, že by policie nějak zvlášť obtěžovala někoho, kdo vydává knihu, jakou může vydat jen bohatý člověk s přepychovými uměleckými reprodukcemi nebo vědeckými diagramy. Ve většině moderních společností je mnohem pravděpodobnější, že policie bude zasahovat proti člověku, který zpívá nějakou hrubou a upřímnou písničku, huláká poněkud sprostší baladu nebo i tehdy pokud se právě tak nezdrženlivě užívá zdrženlivějšího prostředku prózy. A přece se na obranu písničky, ba i řeči, starší oplzlé povahy dá ledacos říct, když ji srovnáváme s psaním nového druhu, které je současně analytické a anarchické.
Stará obscenita měla i při své násilnosti gusto a velkou vitálnost, které se těžko vynáší na diagram nebo zapisují do statistické tabulky a stará byla normální a nikdy v sobě neobsahovala žádnou z hrůz abnormality. Jde tu opět o to, že Obyčejný člověk zpravidla nebude chtít psát knihu, ale příležitostně by si mohl chtít zazpívat písničku. V žádném případě nechce psát knížku o psychologii nebo sociologii, ani ji číst. Při vhodných a náležitých příležitostech chce povídat, zpívat, křičet a kvílet, ať už je to v pořádku nebo ne, tak je mnohem pravděpodobnější, že bude mít problémy s policistou, když se baví takhle, než když píše (a to on nikdy nedělá) vědeckou studii o nové teorii sexu. Výsledek je v praxi stejný jako v předchozích příkladech. Ve skutečné dobové atmosféře budou lidé nadále zatýkání za používání určitého jazyka dávno poté, co už nemohou být zatčeni kvůli psaní jistého druhu literatury.
Daly by se snadno uvádět příklady, ale tyto jsou příliš kontinuální, než aby šlo o náhodu či shodu okolností. Je například právě tak pravda, že osvobozující hnutí osmnáctého století, jež bylo životem americké a francouzské revoluce, sice opravdu obhájilo mnohé přednosti a ctnosti republikánské prostoty a občanské svobody, ale jako ctnosti přijímalo také věci, které jsou zjevně neřestmi: ty byly jako neřesti známo před tím a dnes opět, po tak dlouhé době začínají být opět jako neřesti rozeznávány.

° ° ° ° °
Liberální ekonomika znamená příliš často jen tolik, že bohatým se dá svoboda bohatnout ještě víc a chudým se velkomyslně dovolí, aby zůstali chudší, než bývali dřív. „Liberální ekonomika” byla v jistém smyslu prohlášením svobody pro těch pár, kdo byli dost bohatí na to, aby byli svobodní.
Pokrok, ve smyslu toho vývoje, který postupoval vpřed od šestnáctého století, v každé záležitosti pronásledoval a utiskoval Obyčejného člověka, trestá hry, kterými se baví a připouští takový hazard, kterého se nemůže účastnit, omezuje obscénnost, která by ho mohla pobavit a chválí takovou, která ho bude nudit, umlčuje takové politické spory, které lidé mohou vést a chválí jen takové politické vylomeniny, které mohou provádět jen milionáři, pobízí každého, kdo má cokoliv, co by chtěl říct proti Bohu, pokud to řekne se snobským a puntičkářským přízvukem, ale odrazuje každého, kdo by chtěl říct něco ve prospěch člověka, v jeho společných vztazích k mužství, mateřství a normálním chutím přírody. Pokrok byl jen útiskem Obyčejného člověka.

° ° ° ° °
Pokrok má svou vlastní hagiologii i martyrologii, jako každé jiné náboženství, a většinou jsou falešné a patří k falešnému náboženství. Nejslavnější je fikce, že mladá a pokroková osoba je vždy umučena starou a obyčejnou osobou. Je to ale lež. Je to právě stará a obyčejná osoba, která je téměř vždy mučedníkem. Je to právě stará a běžná osoba, kdo je čím dál víc obírán o svá stará a běžná práva.
Tak jak tenhle pokrok pokračuje k mnohem pravděpodobnější, že šesti milionům lidí zakážou spát, protože šest mužů tvrdí, že nějaká dechová cvičení nahrazují dřímání, než že kdokoliv z šesti milionů náměsíčných procitne natolik, aby těm šesti mužům uštědřili políček po jejich vážených, leč poloprázdných hlavách.
Není ničeho normálního, co by nemohlo být normálnímu člověku sebráno. Je mnoho pravděpodobnější, že bude schválen zákon zakazující jíst obilí (notoricky známý původce takových jedů jako je pivo či whisky), než že by lidé zastávající takovou filosofii tvrdili třeba i jen zlehka, že je ekonomickým zlem, pokud lidé nesmí pěstovat obilí a že je etickým zlem, že je lidmi stále ještě pohrdáno kvůli tomu, že obilí pěstují. Pokud bychom vzali čistě jen pokrokový princip a nic jiného by nás nemělo vést k budoucnosti, pak je docela možné, že by mohli být kvůli pěstování zbiti nebo za živa pohřbeni. Ve vědeckém věku, samozřejmě, budou popraveni na elektrickém křesle, nebo možná mučeni elektrickým proudem.

° ° ° ° °
Dnes je zvykem říkat, že za většina moderních omylů může Obyčejný člověk. A já bych rád poukázal na to, za jaké hrozné omyly může Neobyčejný člověk. Je dost snadné upozorňovat, že se dav lůzy dopouští omylů, faktem ale je, že neměl ani šanci s tím začít, dokud lidé jim nadřazení své nadřazenosti nevyužili k tomu, aby napáchali mnohem horší omyly. Je snadné se unavit demokracií a volat po intelektuální aristokracii. Problém je v tom, že každá intelektuální aristokracie vypadá naprosto neintelektuálně. Každý dokáže předem odhadnout, že ignorant nadělá chyby. Co nikdo neodhadoval, o čem se nikomu ani ve zlém snu nesnilo, co si nedokázala představit žádná morbidní představivost smrtelníka, byly omyly dobře informovaných. V jistém smyslu je pravda, když řekneme, že lůzu vždycky vedli vzdělanější lidé. Mnohem pravdivější bude říci, že ji vzdělanější muži zaváděli. Je snadné říkat, že člověk jisté kultury by měl být davu průvodcem, filosofem a přítelem. Bohužel téměř vždy byl průvodce vedoucím na scestí, falešným přítelem a velmi plytkým filosofem. A skutečné katastrofy, které jsme utrpěli, včetně těch, jimiž strádáme nyní, nezavinili, jak dosvědčuje historická skutečnost, prosaičtí praktičtí lidé, kteří prý nevěděli nic, ale téměř bez výjimky velmi teoretičtí lidé, kteří věděli, že ví vše. Svět se může učit z chyb, ale jsou to většinou chyby učených a vzdělaných.

(Redakčně kráceno; publikováno v KONZERVATIVNÍCH LISTECH – VÝBĚR Z HROZNŮ – LÉTO 2015)


Žádné komentáře:

Okomentovat