Víte přece, co zatím brání tomu, aby se (Antikrist)
ukázal dřív, než přijde jeho čas. Nepravost již působí, ale jen skrytě, dokud
nebude odstraněn z cesty ten, kdo tomu brání. (2Tes 2,7)
Při četbě Etiky
z pera německého evangelického teologa Dittricha Bonhoeffera jsem narazil
na pár odstavečků, věnovaných poznámkám k tomuto ne zcela jednoznačnému
novozákonnímu oddílu.
„Před konečným zhroucením světa do propasti může
ochránit jen dvojí“, píše Bonhoeffer: „Jednak zázrak nově probuzené víry a pak
moc, kterou Bible označuje jako „toho, kdo tomu brání“.
Zázrak probuzení je Božím činem, přichází „shora,
mimo vše, co je v dějinách dosažitelné a pravděpodobné“, je činem Boží
svrchovanosti a místem, kde má být zvěstován, je církev.
Ona druhá moc, „která brání“, která dosud stojí
v cestě bezbřehému rozmachu moci toho Zlého, je však mocí lidskou,
sekulární, světskou, je to „značnou fyzickou silou vybavená pořádková moc“, které
Bůh umožňuje účinně působit v dějinách a omezovat zlo. Touto mocí není Bůh
sám, a není to ani moc bezúhonná a dokonalá, nicméně Bůh si ji používá, aby
zachoval svět před zkázou. „Je to moc státu, která ustanovuje a uchovává řád“,
je to onen řád samotný, tedy veřejný, politický, civilizační řád, stavící lidem
(a jejich choutkám) hranice, a tím střežící jejich svobodu.
Zajímavý a velmi jasnozřivý postřeh! Stát – jakožto
strážce přirozeného lidského řádu – je tedy v této optice nahlížen jako
ona moc, „která brání“ rozkladu společnosti, pádu do chaosu, nástupu
antikristovských tyranií, včetně té konečné (s velkým A na začátku), kterou
Písmo očekává před příchodem eschatologického konce časů.
Moc duchovního probuzení a moc světského veřejného
řádu se svou podstatou zcela liší, připouští Bonhoeffer. Nicméně, tváří
v tvář nastupujícímu chaosu se přesto „obojí ocitají v těsném svazku
a nenávist ničivých sil se pak obrací proti oběma jako proti úhlavním
nepřátelům“.
Bonhoeffer sepisoval jednotlivé dílky své rozsáhlé Etiky na přelomu 30. a 40. let,
v době, kdy v jeho rodném Německu vrcholila nacistická diktatura se
vším svým krvelačným barbarstvím. Zděděný civilizační řád nebyl tehdy schopen
nacistickému náporu odolat, svět se propadl do chaosu, stát byl pohlcen temnými
silami a v mnoha ohledech se sám stal nástrojem diktatury a útlaku.
Okolnosti situace naší a Bonhoefferovy se jistě v mnohém
dramaticky liší, neliší se však ve své samotné podstatě, v jistém smyslu
čelíme jiným projevům téže krize, prožíváme tentýž boj v jiných
historických kulisách.
Bonhoeffer totiž viděl nacistické barbarství jako
nejzhoubnější projev krize, která však otřásá celým Západem. Západ totiž „odmítá
své dějinné dědictví (…) a stává se tak nepřítelem Krista. To je specifická
situace naší doby a znamená opravdovou zkázu“. Západ opouští své křesťanské
dědictví, v důsledku čehož se rozpadá samotný civilizační řád, ten, „který
má bránit“ společnost proti pádu do chaosu…
Zatímco nacisté a souběžně s nimi z jiné
strany komunisté usilovali stát ovládnout a učinit jej nástrojem své
všeobjímající moci, dnes jsme svědky strategie, která se presentuje zdánlivě
opačně: Stát (mluví se zejména o tzv. „národním státu“, v němž je
spatřován kořen všeho zlého) má být překonán, nahrazen čímsi vyspělejším, globálnějším,
nadnárodním. Stát (a vše, co jej udržuje v chodu a drží na uzdě, jako je
demokracie, vláda zákona, politické strany, ba politika samotná) je prohlašován
za cosi přežilého, zpozdilého, nemoderního.
Uvědomují si všichni ti, kdož s revolučním
zápalem bourají „starý svět“ s jeho „měšťáckou morálkou“ (a s překonanýma
rodinnýma hodnotama a přežilým náboženstvím), že tím podlamují nohy jediné moci
v tomto světě, která je s to vzdorovat chaosu a hájit tak i jejich
vlastní svobodu?
Podstata zápasu je duchovní. Církev, je-li „věrná
své věci“, tj. kázání o vzkříšeném Ježíši Kristu, zasazuje duchu zkázy
smrtelnou ránu. To je ten duchovní zápas, jehož zbraně nejsou tělesné, jak na
jiném místě Nového Zákona píše svatý Pavel.
Nicméně, viděno Bonhoefferovýma očima, církev není
v tomto svém zápase proti silám zmaru zcela opuštěna. Vedle ní stále ještě
stojí „ten, který brání“, tedy onen zbytek řádu, který dosud ještě vzdoruje
úpadku. I tento řád, řád politické moci, může v takové situaci
v církvi „vidět spojence“ a pak „všechny prvky řádu, které ještě zbyly,
chtějí být církvi na blízku: právo, pravda, věda, umění, vzdělání, lidskost,
svoboda a vlastenectví se po dlouhém bloudění vracejí ke svým počátkům…“
Církev svým zvěstováním ozřejmuje, že jí nejde
prostě jen o „udržení minulého“, vyhlíží věci nové, vyhlíží věčnost. Její
poselství překračuje tento věk, tento svět a jeho dějiny. Jako nositelka dějinného
dědictví v tomto světě však má církev i „závazek vůči dějinné
budoucnosti“, dějinný osud tohoto světa jí nemůže být lhostejný. Přitom se
stává oporou a útočištěm i těm, kdo vyhledávají její blízkost ve svém zápase na
obranu zbytků společenského řádu…
Dittricha Bonhoeffera tento závazek a toto
spojenectví přivedlo až k protinacistickému odboji a přípravám atentátu na
Hitlera, což jej nakonec stálo život (byl nacisty popraven v dubnu
1945).
Je na Bohu, jak rozhodne, zakončuje Boenhoeffer
úvahy na toto téma ve své Etice. „Zda
síly řádu ještě podepře a zda církev – přísně od nich odlišená a přece ve
spojenectví s nimi – bude ještě moci předat budoucnosti své dějinné
dědictví, na němž spočívá požehnání i vina otců.“
BONHOEFFER,
Dietrich. Etika. Přeložil Bohuslav VIK. Praha: Kalich, 2007. ISBN
978-80-7017-047-2
Žádné komentáře:
Okomentovat