Věrně
se dívají do polí
stodoly, šedé matky,
těší, že oheň žní přebolí,
nastane podzim sladký.
stodoly, šedé matky,
těší, že oheň žní přebolí,
nastane podzim sladký.
Poshoví
únavě člověka
pramen,
jenž v stráni se prýští,
kozlátko
oběti zameká
u
ohně na strništi.
Na
mlatě stopy zas zašumí
v radosti
chleba a tíže,
hvězdy
se objeví nad chlumy
v znamení ruky a kříže.
Chocholouš u plotu zastená
do
vůně chladu a slámy,
úsvitu
stříbrná stařena
kohouty
přivolá tmami.
Kohouti
na věžích zapějí
větrné
miserere:
„Povstaň,
ó anděle nadějí,
cesty
jsou staré a šeré!“
Touha se na
bolest usměje,
pakli žně
nebyly pro ni,
potře dnů velebné
veřeje
krví, jež
čekání roní.
krása!
OdpovědětVymazat