Při přípravě letošního Dne odpojení jsem narazil na knihu známého amerického psychologa Philipa Zimbarda (nar. 1933) a jeho odborné asistentky Nikity D. Coulombové Odpojený muž: Jak technologie připravuje muže o mužství a co s tím. Český překlad vydalo nakladatelství Grada v roce 2017.
V nejnovější knize Zimbardo některé poznatky tohoto experimentu připomíná – a dává si za úkol prozkoumat důvody, proč dnešní mladí muži selhávají ve studiu, společensky i po sexuální stránce.
Příznaky
Muži moderní doby nejsou schopni dospět, varuje Zimbardo. Neutěšené dětství v nefunkčních rodinách je často zažene do virtuálního světa, v němž digitální technologie vytvářejí alternativní světy, které na muže nekladou téměř žádné nároky a skýtají jim žádané zadostiučinění, vykoupené vytvářením zkreslené představy o sexu a vztazích. Pobytem v tomto idealizovaném virtuálním světě muži samozřejmě nezískávají žádné podněty pro své společenské dovednosti, které degenerují. To vede k neschopnosti najít si partnerku, pořádnou práci a skutečné přátele. Mnozí proto zůstávají závislými na rodičích, stávají se pasivními a společensky nepoužitelnými, tloustnou, nesportují, zneužívají léky, podléhají pornografii a drogám…
„Situace mezi studenty se hodně zhoršuje. Ti chlapci nemají žádný život. Mnozí jsou izolovaní, nemají ve škole přátele, nemají žádné společenské vyžití a žijí jen před obrazovkami svých počítačů a mobilů. Stávají se závislými na násilných videohrách. Čím víc je hrajete, tím lepší máte skóre a získáváte jakousi online reputaci. Chlapci hrají hry deset a víc hodin denně nebo v noci, takže vypouští ze svého života cokoli dalšího. Vzdávají se rodinného života, společenského života, přátel, skutečného sexu. (…)
Ve škole nedělají úkoly, propadávají. Odcházejí ze středních a nedostávají se na vysokou. Na amerických vysokých školách teď přijímají 60 % děvčat a jen 40 % kluků. Když dnes nemáte diplom, nikdy nedostanete dobrou práci. Po zbytek života budete dělat podružná zaměstnání, třeba někde v bistru obracet hamburgery. (…)
Dlouhodobé důsledky jsou strašné. Nenaučíte si používat věci, nenaučíte se jazyky, nemáte čas věnovat se historii své země ani udělat něco šlechetného pro svou komunitu. Pro momentální potěchu máte zbídačený život bez možností.“
Západ je k mužům nespravedlivý
Na straně příčin Zimbardo jmenuje celou řadu negativních jevů, souvisejících s úpadkem rodinného života na Západě. Nepřítomnost otců v rodinách a obecně neexistence pozitivních mužských vzorů, na druhé straně v mnoha případech přehnaná rodičovská kontrola a manipulace.
Feminizované školství, které nejen že nenabízí v rolích učitelů muže, ale které je celé systémově nastaveno tak, že ženy (jak na straně žáků, tak i pedagogů) se v něm prostě cítí lépe. Budiž čest všem výjimkám, ale Zimbardo o celém vzdělávacím systému smýšlí značně kriticky, což by stálo za samostatnou studii. Podle něj jsou školy zkrátka „ženským světem“, kde se chlapci buď nudí, nebo zlobí…
K příčinám neradostného stavu mužské populace přispívá i snadná dostupnost a společenská akceptace násilných počítačových videoher a zejména pornografie, jež je k mání non-stop, až do ložnice, k tomu zadarmo či za směšný peníz. To, co by snad mohlo být příležitostnou zábavou či úlevným povyražením, se pro mnohé stalo hlavním zdrojem jejich uspokojení a od něho odvozované identity.
Negativně se na mužích podepisuje i špatně nastavený sociální systém, který svými dávkami podporuje svobodné matky a udržuje mnohé nezaměstnané v závislosti na státní pomoci. Tím, že sociální stát na sebe přebírá téměř veškerou péči a zbavuje muže zodpovědnosti za uživení rodiny a dětí, připravuje je v jistém smyslu i o důvod, proč se tedy vlastně snažit…
Podstatný vliv na situaci mužů má i celospolečenské ovzduší a „narativy“, které ovládají veřejnou debatu. Zimbardo tvrdí, že současný Západní svět je k mužům nespravedlivý. Společnost totiž na jedné straně vyžaduje muže čestné, bezúhonné a aktivní, kteří jsou plně zodpovědní sami za sebe a spolupracují s ostatními s cílem zlepšit společnost a národ. Společnost sama ale k dosažení toho všeho mužům neposkytuje žádnou podporu, odborné vedení či prostředky, aby v nich probudila zájem, jak těchto vznešených cílů dosáhnout.
Amputujeme orgán a žádáme, aby fungoval
Ve skutečnosti právě společnost – od politiky přes média, školu až po rodinu – nejvíce přispívá k upozadění mužů, protože na všech stranách tlumí jejich intelektové, tvůrčí a společenské schopnosti a dovednosti.
Zatímco o právech žen je řeč na každém kroku, kdo zohledňuje práva mužů? Zimbardo si všímá i toho, že např. na výzkum rakoviny prsu jde mnohem více peněz než na bádání o rakovině prostaty; při Bílém domě existuje Rada pro ženy a dívky, ale nikoli pro muže. Upozorňuje rovněž na dvojí metr při posuzování problematického chování mužů a žen: za stejné přečiny dostávají ženy podmíněné tresty, muži jdou rovnou za mříže. A kdo odchází vítězně od rozvodových soudů při svěřování dětí do výchovy, netřeba ani zmiňovat…
Ze všech stran naopak zní obviňování z tyranie „patriarchátu“ a varování před „toxickou maskulinitou“, je od základů zpochybňován odvěký model rodiny a rozkolísány a znejistěny role muže a ženy. Co se tedy vlastně dnes po muži chce? Jaký má být, aby vyhověl očekávání?
„Muži jsou v pasti, nevědí, jací mají vlastně být“, píše Zimbardo, „a obě poloviny lidstva o to hůře hledají společnou řeč rovnocenných partnerů“.
Vzpomněl jsem si v této souvislosti na esej C. S. Lewise Zničení člověka, kde mluví o tragikomičnosti lidské situace, kdy „hlasitě voláme právě po těch kvalitách, které podkopáváme. S úžasnou naivitou amputujeme orgán a žádáme, aby fungoval. Vyrábíme lidi bez hrudi a chceme od nich ctnost a elán. Kastrujeme a přitom chceme, aby kleštěnci byli plodní…“
Pornografie: příznak i příčina?
Zvláštní pozornost kniha věnuje otázce videoher a pornografie. Ty totiž v knize figurují jak na seznamu příznaků, tak i na seznamu příčin. Proč? Co to znamená?
Rozumím tomu Zimbardovu postřehu takto: Kluci, od mala zvyklí žít ve virtuálním světě videoher a zakopávající na každém kroku o snadno dostupnou pornografii, po ní dřív nebo později sáhnou. Ti, kteří z nedostatku sebevědomí či příležitostí hledají únik před společenským tlakem, naleznou v pornu bezpečné útočiště a snadno dostupný zdroj vzrušení. Pornografie, stejně jako videohry, však funguje jako droga, jen tak vás nepustí. Při překročení jisté hranice se uživatel ocitne v pasti a droga si začne vybírat svou daň.
Nutno zdůraznit, že Zimbardův pohled na svět není konzervativní, politicky straní demokratům a rozhodně není nějaký tradicionalista. Není principiálním odpůrcem technologií včetně videoher, uznává, že sem tam si zahrát může mít pozitivní kognitivní efekt či zlepšit koordinaci. Když se však ze dvou hodin denně stane pět nebo deset, tak máte jednoznačně problém.
Podobně Zimbardo nahlíží i na pornografii, nehodnotí ji z morálních hledisek, nezamýšlí se nad způsobem vzniku nahrávek. Pouze jako psycholog zvažuje dopady dlouhodobého užívání. Samotný erotický obsah pro něj problémem není, čas od času to shlédnout není pro zdravého dospělého člověka problém, ten nastává, když pornu naletí mladí muži bez vlastních sexuálních zkušeností. Když člověk začíná dávat přednost pornografii před sexuálními vztahy se živými lidmi, když je mu virtuální svět zajímavější a lákavější než svět skutečný. Dávat přednost pornu před skutečným sexem je cesta do psychologické i sociální izolace.
Porno vincit omnia
Bojové videohry a pornografie představují zábavu, která se může stát obrovskou ztrátou času a určité jedince narušit jak po psychické, tak po sociální, a dokonce i fyziologické stránce!
Nekonečná záplava porno produkce, která zcela postrádá byť jen náznak jakéhokoli příběhu, předkládá naprosto nerealistický, zcela vyfantazírovaný obraz sexuálních vztahů. Takhle to přece v běžném životě nebývá! Kdo si do života přináší obraz sexuality vtisknutý do duše pornografií, bude zákonitě zklamán, s hrůzou zjistí, že skutečný sex nevzrušuje tolik, jako „péčko“.
Zimbardo není první, ani jediný, kdo upozorňuje na souvislost pornografie a poruch v sexuálním chování. Podle některých studií se dokonce zdá, že u mužů se závislostí na pornografii je větší pravděpodobnost, že budou postiženi erektilními dysfunkcemi. Pravidelné holdování pornu totiž může zvýšit odolnost vůči poskytovaným stimulům, stejně jako je tomu při užívání návykových omamných látek. „Dávka“ se bude muset stále zvyšovat, aby zabrala, podobně jako je tomu u drogy.
Avšak pozor, i zde, stejně jako v běžném životě platí: Cesta v překračování hranic nemá nikdy konce. Věci samozřejmé a stále dostupné zevšední, stanou se nezajímavými, omrzí. „Obyčejná“ nahota už najednou nestačí, je nutné přitlačit a přitvrdit, sáhnout ještě dál, překročit další a další tabu…
„V porovnání s okamžitým uspokojením v pornu a videohrách ztrácí každá jiná snaha, ať už jsou to holky, cvičení nebo škola, na atraktivitě,“ varuje Zimbardo.
Může být, že cesta ke vždy dostupnému vzrušení skrze monitor se může jevit snazší a schůdnější, než se pokoušet navazovat známosti se skutečnými ženami, což vyžaduje mnohem více času, peněz, energie, ale také nesnadné ovládnutí všelijakých společenských dovedností, a navíc, výsledek je nejistý, vždyť vztahy mezi pohlavími jsou skutečným uměním, jež zahrnuje doteky, pohledy, gesta, slova, romantické vycházky, dvoření, rozpaky, stud, tajemství…
Roste nám generace mužů, kterým je tohle všechno zatěžko, která se tímto haraburdím nemíní prokousávat, varuje Zimbardo. Vzniká tak nová forma společenské neohrabanosti a stydlivosti. Hle, pro mnohé o důvod víc k útěku do bezpečí internetové pornografie.
„Hacknutý“ Maslow
Známá Maslowova hierarchie potřeb uspořádává základní lidské potřeby do podoby pyramidy, kde dole jsou elementární potřeby, tedy lidské fyziologické potřeby a potřeba bezpečí a jistoty. Ty lze nepochybně uspokojit pouze ve fyzickém světě: člověk se potřebuje najíst, vyspat, mít v bezpečí kde složit hlavu, mít elementární přístup ke zdrojům, vědět, že zítra se taky najím. Ale co ta vyšší patra, potřeba lásky a sounáležitosti („někomu patřím, někoho miluji“), potřeba uznání a sebeúcty („nejsem nula, jsem někým milován“) a potřeba seberealizace („můj život má smysl, podílím se na něčem významném“)? Může je člověk naplňovat a uspokojovat virtuálně, ptá se Zimbardo?
„Pařmeni“ mohou mít pocit, že Maslowa „hackli“ a že se jim to podařilo, že zakoušejí respekt, seberealizaci, obdiv, také pocity souručenství s virtuální komunitou. Jenže je v tom háček: hráč může subjektivně zakoušet pocity vítězství a cítit se obdivován a nadřazen ostatním, jenže rodiče vedle v pokoji ani spolužačky ve třídě pranic netuší, čeho dosáhl a kým se cítí být a proč. Je to jako odehrát představení před zcela prázdným jevištěm: Bez ohledu na to, jak jsem sám před sebou exceloval, zůstávám lidem na ulici zcela neznámým a lhostejným…
Vypadá to tedy, že Maslowova vrchní patra lze naplnit pouze prostřednictvím reálných interakcí se skutečnými lidmi kolem mne, což je jistě mnohem nákladnější, zdlouhavější a bolestivější proces, navíc s nejistým výsledkem, než pouze mačkat PLAY. Avšak běda, zdá se, že jinudy cesta ke skutečnému smyslu života nevede…
Jo, to je přesné, výstižné, bolestně pravdivé
OdpovědětVymazat