David Floryk / Sociální nebo rodinná politika?

V diskusi pod mým minulým článkem o demografických souvislostech daňové reformy z 90. let často zazníval argument, že děti mají mít lidi přece z lásky, nikoliv pro peníze.

Ano, nepochybně tomu tak být má – a v naprosté většině případů tomu tak jistě je! Když jsme i my sami počátkem 90. let zakládali rodinu, nenapadlo nás počítat, co nás to bude stát, to v tu chvíli jistě nebylo nejpodstatnější. Láska a přirozené lidské tíhnutí k dětem je prvořadé, přesto, že v rozhodování o založení rodiny hraje roli i celá řada faktorů, jako je např. náboženské přesvědčení nebo vzdělání rodičů, celková situace rodiny, zejména bydlení a práce, politická atmosféra a ekonomická situace v zemi.
Nicméně, závislost mezi počtem narozených dětí a finanční podporou rodin ze strany státu není bezvýznamná. Možná neovlivňuje tolik samo rozhodnutí dětí mít či nemít, zato však nepochybně ovlivňuje rozhodování, kolik dětí mít – tedy rozhodování, zda rodina bude mít tolik dětí, kolik by mohla a chtěla, nebo jen tolik, kolik si takzvaně „může dovolit…“
Průzkumy ukazují, že např. o umělý potrat žádají nejčastěji ženy, které již děti mají, a to nejčastěji dvě. Významným důvodem pro jejich rozhodnutí pro potrat „třetího“ dítěte bývají právě ekonomické obavy z propadu životní úrovně rodiny...
Přestože Česká republika v roce 2021 dosáhla porodnosti 1,83 dítěte na jednu ženu, pro úroveň prosté reprodukce populace je zapotřebí 2,1 dítěte. Což zkrátka znamená, že abychom jako národ přestali vymírat, musí zde prostě být množství rodin, které budou mít víc než dvě děti.
Jsou to tedy právě ony „třetí“ děti, které si většina rodin z ekonomických důvodů „nemůže dovolit“, jež jsou přitom klíčové nejen pro zastavení demografického propadu, ale také např. pro udržení průběžně financovaného důchodového systému a stabilitu pracovního trhu.
Sociální nebo rodinná politika?
Druhým postřehem z diskuse pod textem je nerozlišování mezi sociální a rodinnou politikou, resp. pochopení rozdílů mezi těmito dvěma přístupy státu k rodině.
Rodinná politika má být podporou rodiny nikoliv „na úkor“ někoho jiného, rodina nemá dostávat něco „navíc“. Vždyť výdaje na životní potřeby dítěte v rodině činí přes 80 tisíc korun ročně, které rodiče prostě bez řečí a ochotně zaplatí „ze svého“. Rodinná politika proto může být jen částečnou kompenzací a spravedlivějším oceněním všeho toho „neocenitelného“, co rodiče dobrovolně do svých dětí investují. Rodiče přece nevychovávají děti pro zábavu, vychovávají v nich budoucí občany, řádné členy společnosti, příští daňové poplatníky. Výchova dětí je totiž investicí, nikoliv kratochvílí, a to investicí do budoucnosti celé společnosti, a tedy i do budoucnosti těch, kteří z nějakých důvodů děti nevychovávají.
Stát má podporovat rodinu nikoliv z jakéhosi staromilství, či kvůli nějaké ideologii, ale má tak činit zcela pragmaticky, tedy právě proto, že společnost a stát naléhavě potřebují „produkt“ normálně fungujících rodin - a tím jsou zdravé a dobře vychované děti.
Zatímco tedy sociální politika a její opatření se vztahují primárně k podpoře konkrétních rodin a jejich členů ve stavu sociální nouze a hmotného nedostatku, rodinná politika by měla být komplexní podporou, směřující k udržení a posílení schopnosti rodin plnit všechny své přirozené (a nenahraditelné) funkce.
Dnes, kdy se stát chová, jako že rozhodnutí mít či nemít děti je ryze soukromou věcí rodičů, je rodina vychovávající děti oproti jiným formám soužití strukturálně znevýhodňována. Lze se divit, že tato (a)sociální politika udržuje společnost v demografickém propadu?