Hollywoodský herec Shia LaBeouf, u nás známý zejména z prvního dílu Transformers, během letošního léta oznámil svou konverzi ke katolické církvi.
LaBeouf
má za sebou v 36 letech docela pohnutý život, včetně bojů se závislostmi a řady
výstředností, kvůli nímž se dostal několikrát do
vazby. V minulosti se hlásil k židovství, jako dítě byl jako
Žid vychováván. Opakovaně se nechal slyšet, že náboženství mu „nikdy nedávalo
smysl“ ... až doteď.
Při přípravě na hlavní roli ve filmu o italském františkánském mnichovi Padre Piovi pobýval LaBeouf nějakou dobu v klášteře, aby se zblízka seznamoval s katolickým učením i praxí, účastnil se pravidelně latinských mší – a poté se podle svých slov stal křesťanem a konvertoval ke katolicismu.
Známý
evangelikální publicista a komentátor Trevin Wax ve svém blogu na portálu Gospel
Coalition se na LaBeoufovo obrácení podíval blíže a vypsal své postřehy a
komentáře k několika rozhovorům, které herec v poslední době
k této události poskytl.
Výzva z hlubin věků
Pár vět z LaBeoufových
rozhovorů se dostalo až do titulků. Herec mluvil o svém překvapení, jak mylná
je běžná představa Ježíše: „Muž měkký, křehký, vše milující, všem
naslouchající, ale bez hněvu“. Ježíš Nového zákona jako prorok a král je ale mnohem
přesvědčivější!
LaBeouf
také prozradil, že to byl Mel Gibson, kdo ho uvedl do latinské mše, která je tradiční
formou katolické liturgie, dříve běžnou, dnes však dostupnou pouze výjimečně
(II. vatikánský koncil (1962 – 1965) provedl rozsáhlou reformu mešní liturgie,
mimo jiné zavedl slavení v národních jazycích místo do té doby povinné
latiny).
LaBeoufovi
připadala latinská mše jako „tajemství“, tajuplný zážitek, silnější než běžné
rituály v angličtině, kde, jak naříkal, měl pocit, že se mu někdo „snaží něco prodat“.
Dříve míval v kostele také pocit, že kázání vypadá až příliš nenuceně a
většinou v něm skoro o nic nejde.
Zajímavé
je, jak LaBeouf vysvětluje svou přitažlivost k tradiční mši, slavené v latině –
nejde při ní v prvé řadě o účastníka, o příjemce, středem pozornosti není
ten, kdo uctívá. Ten se naopak musí podřídit mši a „přistoupit na její podmínky“,
jen tak se s ní můžeš setkat – a její starodávný nesrozumitelný jazyk je součástí
její přitažlivosti, protože v uctívajícím člověku zanechává pocit
posvátna. "Nemohu se s tím slovem hádat," říká, "protože nevím,
co to slovo znamená, takže jsem odkázán jen na ten pocit."
Církev se mi snaží ‚něco prodat‘
V tomto
rozhovoru je toho hodně k rozuzlení: Co bychom si měli myslet o mediálních příbězích
o občasných konverzích celebrit? Jaké jsou teologické rozdíly mezi katolicismem
a protestantismem, pokud jde o Večeři Páně? Proč jako evangelikálové trváme na
nejvyšší autoritě Božího slova nad církevní tradicí?
Mohli
bychom se také podívat na to, jak lidé v dnešní době často hledají pocit
transcendence, kde učení, teologie nebo „slovo“ nejsou tak důležité, jako
zkušenost, prožitek něčeho posvátného. V LaBeoufově případě se zdá, že právě
tato touha to byla, co jej – věřme – vedlo k plnému přijetí katolické víry.
Pro mnoho
dalších, kteří následují takové touhy a pocity, je však výsledkem život, kde
jedinec si nechává svůj život pod kontrolou, zato „s náboženskou zkušeností
posypanou napovrchu“, kdy ve snaze o „osobní autentičnost“ dávají lidé svému
životu žitému bez Boha „transcendentní rozměr“...
Ještě
jeden postřeh: LaBeoufa přitahuje něco, co záměrně a výrazně neuspokojuje
jeho rozmary nebo touhy. Latinskou mši považuje za přitažlivou právě proto, že není
tím, co bychom my evangelikálové mohli nazvat „aktivitou citlivou na
hledající“.
Co se z tohoto rozhovoru můžeme naučit?
Za
prvé,
neměli bychom podceňovat sílu ponoření se do křesťanské komunity. Církev,
shromážděná, aby uctívala Krále králů, je demonstrací a zjevením moci
evangelia. Uvést lidi do tohoto alternativního společenství, dovolit jim zažít
nadpozemskost našeho uctívání a naslouchání Slovu – neexistuje žádná náhrada za
společenství víry v evangelizačním procesu. Pozvěte lidi dovnitř. A zvěte je
často!
Za
druhé,
je rozdíl mezi aktivitami „hledačům srozumitelnými“ (seeker-comprehensible) a
akcemi „hledačům (pod)řízenými“ (seeker-driven).
Zdá se, že
LaBeouf má konkurující si touhy, které jsou trochu zmatené. Na jedné straně ho
odpuzují aktivity a služby, které se zdají být příliš zaměřené na hledajícího,
příliš mu vycházející vstříc, kdy příchozí má pocit, že se mu kazatel snaží nenápadně
prodat své zboží. Připadá mu naopak přitažlivá taková služba (např. latinsky
vedená bohoslužba), která neuspokojuje vkus nebo rozmary věřícího.
Na druhou
stranu jde tak daleko, že preferuje nesrozumitelný jazyk, aby se mohl
soustředit na pocit – což má taky svá úskalí. Např. se taková preference může
stát zvláštní verzí cateringu podle osobního rozmaru. Tento bod je sporným bodem
nejen mezi katolíky před a po II. Vatikánském koncilu, ale také nás vrací až do
časů reformace. Luther, Calvin, Tyndale – ti všichni správně zdůrazňovali, že
křesťanské pravdy musí být prezentovány v lidovém jazyce, tedy srozumitelně.
Proč? Protože cílem není pocit: Jde nám o setkání s živým Bohem a pocity z toho
mohou (ale nemusejí) vyplývat.
A proto jako
evangeličtí protestanti musíme trvat na tom, že prezentace Slova musí být
srozumitelná – a ano, dokonce i těm hledajícím v našem středu –, aniž by však byla
řízena emocionálními potřebami těchto hledajících.
LaBeouf
má pravdu, když se bouří proti službě, která se soustředí spíše na člověka než
na Boha. Ale když dává přednost nepochopitelnému a nesrozumitelnému, jen proto,
aby zachytil pocit, existuje možnost, že promění latinskou mši opět v cosi
zaměřeného na člověka, protože to díky své tajuplnosti dodává pocit a
uspokojuje emocionální potřebu.
Za
třetí
bychom neměli podceňovat či zlehčovat sílu a význam zdravé křesťanské nauky. Pravověrné
biblické křesťanství je samo o sobě sílou, se kterou je třeba počítat. Vytváří v nás
a vzbuzuje pocity a zážitky právě proto, že jí nejde primárně o naše pocity a
zážitky, není to o nás. Je to o Bohu.
Také
nepodceňujme moc našeho uctívání, ať je v něm prostor i pro cosi tajemného
a hlubokého. Jestliže v našem uctívání není nic nadpozemského, proč to vůbec
děláme?
Ano, je
pravda, že kázání nabralo v posledních desetiletích špatný směr, protože kazatele
často upřednostňují sdílení individuálních náboženských zkušeností před
vysvětlováním textu Písma. Nicméně, „Bible je mnohem zajímavější než jejich zkušenosti“.
Cílem není vměstnat Bibli do našich životů, ale naopak vidět naše životy
vtažené do příběhu Bible.
Velké
dobrodružství nespočívá v přizpůsobování křesťanské víry tak, aby lépe
vyhovovala potřebám lidí, ale v přizpůsobení lidí, kteří lépe odpovídají
křesťanské víře. A tato pozice podřízenosti je výsledkem pokory, která umožňuje
dobrodružství hledání a objevování pravdy. Hledání pro hledače srozumitelné, to
ano, ale ne lidským potřebám podřízené, zakončuje své komentáře
k LaBeoufově obrácení Trevin Wax.
Pohled radikálně
zaměřený na Boha není překážkou evangelizace, je jejím předpokladem – a o tom
je každá skutečná konverze.
Žádné komentáře:
Okomentovat