Juraj Šúst / Konzervatismus jako vystoupení ze sekulárního matrixu

Podle sekulárního narativu žijeme dnes ve společnosti, která je rozdělena mnoha nekompatibilními a soupeřícími koncepcemi dobrého života. To nás má vést k toleranci a respektu na osobní úrovni a k náboženské neutralitě na úrovni politické. Společnost, jak sekulární narativ konstatuje, je nenávratně rozdělena a křesťanství tvoří pouze jednu z mnoha částí pestré mozaiky. Je utopické myslet si, že ve 21. století může existovat stát organizovaný na principech křesťanství.

Jenže ono je to trochu jinak. Pokud se zaměříme na náboženství a světonázory pouze nominální, tak při bližším pohledu najdeme opravdu velkou rozdílnost a různorodost. Ale při pohledu z o něco vyšší perspektivy budeme pozorovat místo pluralismu spíše náboženský dualismus. Na jedné straně totiž uvidíme sekulární náboženství a životní styly všechny kompatibilní s autonomií jednotlivce a na druhé straně budeme mít křesťanství, které do sebe absorbovalo klasickou řeckou a římskou morální filozofii.

Zjednodušeně, uvidíme společnost rozdělenou na dva nekompatibilní, soutěžící filozoficko-náboženské světonázory reprezentované Kalliklem a Machiavellim na jedné straně a Ciceronem, Augustinem či Akvinským na druhé. 

V podstatě jde o souboj dvou představ o životě. Jedna chce prosadit vlastní já na maximum, popřípadě ho ohraničuje právem jiných já na totéž, a druhá toto já ohraničuje lidskou přirozeností a podřizuje ho Bohu. Na jedné straně vůle a vášně, na druhé straně snaha o rozumovou ctnost, která vychází z lidské přirozenosti a směřuje skrze přijetí Zjevení k Bohu.

Pluralitní společnost je v této optice spíše idealizací než realitou. V západní Evropě již dnes převládá liberální monokultura – s ostrovy křesťanské, židovské či rostoucí muslimské menšiny, ve střední Evropě a v USA snad ještě existuje soutěživý dualismus dvou nekompatibilních perfekcionismů: liberálního a křesťanského.

Sekulární stát je v této soutěži jednoznačně na straně liberální monokultury (spolu s nadnárodními politickými centry, big-tech korporacemi i většinou vzdělávacích institucí), zatímco křesťanství, které stabilitu liberální monokultury narušuje, je vytlačováno na společenský okraj jak politicky, tak v ekonomickém životě.

Křesťanští politici mají tedy pouze dvě základní možnosti: buď budou sloužit liberální materialistické kultuře nebo napomáhat záchraně křesťanské kultury. Křesťanský politik by si měl uvědomit, že pokud akceptuje princip sekulárního státu a vyzávorkuje svou víru, jedná podobně jako římští křesťané, kteří se kvůli občanskému míru rozhodli hodit zrnko tymiánu do kadidla pro římského císaře.

° ° ° ° ° 

(Výňatek z rozsáhlého stejnojmenného eseje, publikovaného ve slovenském časopise Verbum – časopis pro křesťanskou kulturu, 20.12.2021)