Magazín PROBOHA! přinesl před pár dny text Marie Kolářové „Zákaz trestání dětí jako stopka autoritářství“. Autorka v něm vítá připravovanou novelu občanského zákoníku, jejíž součástí má být nově zákaz veškerého fyzického trestání dětí. Tento zákaz chápe jako kamínek do mozaiky celkové transformace společnosti, neboť „autoritářské postoje dlouhodobě škodí vztahům ve společnosti a oslabují společenskou soudržnost.“
Pokusil jsem
se s autorčinou vizí polemizovat, ale můj text zůstal bez odezvy. Téma
považuji za důležité, proto se chci pokusit přenést diskusi o trestání dětí na
stránky KřesťanDnes.
„Výsledky seriózních průzkumů potvrzují
pozitivní přínos výchovy bez trestů“, píše autorka a na obhajobu této teze se
obrací k Písmu. Odmítá jako překonanou představu „přísného Boha jako
soudce“, kterou prý nalézáme ve Starém Zákoně a jako výchovný ideál vybírá text
z Nového zákona, vybízející k vzájemné lásce, jako “Pán miluje nás” (Jan
13,34). Milující Pán Ježíš je pro nás vzorem úcty a respektu k dětem, když
vyzývá učedníky, aby nebránili dětem přicházet, protože právě jim patří nebeské
království.
Ano,
odpouštějící Boží láska k nám hříšníkům má být východiskem jakékoliv
výchovné péče, včetně péče rodičovské, na tom se jistě shodneme. Avšak čteme-li
Bibli v celé její komplexnosti, nemůžeme nevidět, že tentýž Nový zákon
charakterizuje Boží lásku právě jako vychovávající, soudící a trestající:
“Ještě jste v zápase s hříchem nemuseli prolít svou krev. Což jste zapomněli na
slova, jimiž vás Bůh povzbuzuje jako své syny: ‚Synu můj, podrobuj se kázni
Páně a neklesej na mysli, když tě kárá. Koho Pán miluje, toho přísně vychovává,
a trestá každého, koho přijímá za syna.‘ Podvolujte se jeho výchově; Bůh s vámi
jedná jako se svými syny. Byl by to vůbec syn, kdyby ho otec nevychovával?
Jste-li bez takové výchovy, jaké se dostává všem synům, pak nejste synové, ale
cizí děti…” (Žid 12. kapitola)
Písmo ví, že
“přísná výchova se v danou chvíli nikdy nezdá příjemná, nýbrž krušná,
později však přináší ovoce pokoje a spravedlnost těm, kdo jí prošli” (Žid 12,
11).
Zdá se tedy,
že biblickým ideálem není “netrestat”, nýbrž trestat uměřeně, s ohledem na důstojnost
dítěte jakožto nositele Božího obrazu, byť porušeného, úměrně cíli, jehož má
být trestem dosaženo, tedy nasměrování trestaného “k vyššímu cíli, k podílu na
Boží svatosti”. (Žid 12,10)
Výchovný
repertoár milujících rodičů zahrnuje jistě mnohem víc, než jen “metlu”, avšak u
menších dětí je plácnutí přes zadek po staletí osvědčený způsob, jak je odradit
od jednání, které není rozumné a správné. Obávám se, že je-li zákaz
i tohohle chápán jako “stopka autoritářství”, pak je něco zásadně
špatně s chápáním autority jako takové…
Mít autoritu
nepochybně znamená mít moc, a moc má vždy sklon korumpovat. Nicméně moc není
primárním, či dokonce jediným zdrojem této korupce. Ze srdce lidského vycházejí
zlé myšlenky, závist, vraždy… Nahlížet všechny společenské vztahy pouze optikou
moci je nedorozumění, neboť autorita sama o sobě není zlo. Nemusí být
„autoritářská“, násilná, manipulující ani vykořisťovatelská, naopak moudře
uplatňovaná autorita je žádoucí, potřebná, ba nezbytná, v rodině i ve
společnosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat