Žena, která byla Chesterton

„Za každým velkým mužem je velká žena“, říkává se.         Za Gilbertem Chestertonem, který byl obrem nejen svým geniem a osobností, ale i svou tělesnou konstitucí, by drobná Frances nebyla vůbec vidět, přesto byl její vliv v jeho životě nepřehlédnutelný. Letos počátkem prosince uplyne 85 let od jejího odchodu…

Mladý Gilbert se zajímal o křesťanství, ale neznal nikoho, kdo by jím skutečně žil. Až potkal svou budoucí ženu Frances. Frances četla Bibli, vyučovala děti v nedělní škole a věrně se účastnila nedělních bohoslužeb. Také navštěvovala nemocné, starala se o seniory, sloužila chudým v sousedství – nejen plnila jakési křesťanské povinnosti, ona křesťanství skutečně žila. To mladého žurnalistu přitahovalo. A Frances byla mimo to vzdělaná mladá dáma, znalá cizích jazyků, se zájmem o literaturu, drama i poesii, kterou sama také psala.

Gilbert se s ní setkal v roce 1895, když na pozvání svého přítele navštívil vyhlášený debatní klub v bohémské čtvrti Londýna. Vzali se v roce 1901, po pěti letech známosti. Frances se záhy stala Gilbertovou sekretářkou, či spíše – dnešními slovy – „managerkou“. Organizovala mu schůzky a připomínala termíny, doprovázela jej na cestách. Nejznámější anekdota vypráví, jak jí jednou během pochůzek po Londýně Gilbert poslal telegram: „Jsem v Market Harborough. Kde bych měl teď být?“ Kromě toho se starala o domácnost a byla velkou hostitelkou v jejich domě v Beaconsfieldu, vítala hosty, starala se o velký zvěřinec domácích a hospodářských zvířat, dohlížela na personál.

Také jej vedla k zdravějšímu životnímu stylu, když se na její přání odstěhovali z Londýna na venkov. Především ale byla jeho obdivovatelkou a přítelkyní, ba duchovní společnicí. Stávalo se, že co Gilbert jednoho dne prohlásil, to druhého dne Frances říkala sama – avšak ne že by slepě opakovala, co řekl její muž. Dobře si věc promyslela a přijala ji za svou, neboť mu vnitřně dala za pravdu.  

Sdílená víra jako základ

Když se Gilbert poprvé setkal s Frances, procházel právě temnou kapitolou svého života. Z dětství si odnesl unitářskou výchovu a právě se potácel ve spiritistickém období, které jej však hluboce neuspokojovalo a tápal proto životem bez jakéhokoliv pevného základu. Držel se jakési neurčité naděje, že existuje jakýsi Bůh, ale o mnoho víc neměl a nevěděl. V té době potkal Frances. Ona jej uvedla do duchovního světa křesťanství, otevřela mu oči pro realitu Boží trojjedinosti a především, ukázala mu na osobu Ježíše. 

Později, když už jako křesťan, Chesterton hodnotil tuto etapu života, popsal vliv, který na něj Frances tehdy měla, v epické básni The Ballad of the White Horse: „Tyto verše přináším tobě, která jsi mi přinesla Kříž.“

Po několika letech manželství Frances sama procházela krizí, to když její bratr spáchal sebevraždu. Ve svém zmatku a zármutku se rozhodla vyhledat spiritisty s žádostí o radu. Gilbert jí tehdy věnoval báseň, v níž jí připomínal duchovní sílu, se kterou kdysi stála u jeho konverze. Frances se tehdy na poslední chvíli vzpamatovala a pokušení tohoto druhu již vícekrát nepropadla.

Tyto zákruty, kterými prošli, snad mohou ilustrovat podstatu jejich manželství: Frances pomohla Gilbertovi z deprese a duševní nemoci, aby vzápětí on stál po boku jí v podobném zápasu.

Byli to dva lidé, kteří se milovali a jeden druhého velmi potřebovali. Prožili spolu šťastné manželství plné myšlenek, vášnivých debat, přátelského škádlení, sdílené víry a skutečné lásky.

Po celý život psali jeden druhému milostné verše. Modlili se společně a také jeden za druhého, často se přitom držívali za ruce. To byl klíč k jejich vztahu: jejich sdílená víra. To byla síla, která jim pomohla prožít společně 35 let života, než Gilbert v roce 1936 zemřel.

Tato podivuhodná žena stála svému muži po celý život věrně po boku a byla ve všech směrech pomocí jemu rovnou. Bez její podpory, povzbuzení a modliteb by se Gilbert Chesterton nestal tím, kým byl a koho v něm dodnes obdivujeme.

Jak daleko je do Betléma?

Chestertonovi doufali v „sedm krásných dětí“, záhy se však ukázalo, že vlastní děti mít nemohou. Navštívili řadu lékařů a Frances podstoupila několik operací, bezvýsledně. Přesto se jejich dům dětmi jen hemžil! Zdá se, že poté, co se smířili s údělem, Gilbert a Frances uzavřeli jakousi dohodu. Budou přijímat do svých domů a srdcí tolik dětí a tak často, jak jen to bude možné! Když při cestách si vybírali železniční vagon, vybrali vždy ten, kde bylo nejvíce dětí. Stávalo se, že se u nich doma sešlo až 25 všemožných synovců a neteří. Oba manželé dbali, aby se všechny děti vždy cítily vítané.

Zejména Frances bývala dobrou posluchačkou a uměla děti zapojit do dění. Pro ty menší připravila honbu za pokladem, s těmi většími hrávala divadlo nebo nějaké scénky, které ostatně sama psávala. Zůstala po ní řada básní a divadelních her, jejíchž náměty se točívaly kolem Betléma či vánoc. V „dopoledním“ pokoji jejich rozlehlého domu byly krabice s látkami, kostýmy, parukami a rekvizitami. Uspořádat náhle divadelní představení nebo převléci se do kostýmů a spontánně předvést nějaké kousky ze Shakespeara, bývalo u Chestertonů běžné.

Svou bolest z nemožnosti mít vlastní dítě vložila Frances do textu básně „Jak daleko je do Betléma?“, která se záhy stala oblíbenou a dodnes hranou vánoční koledou. Zní v ní nejen nenaplněná touha a bolest, ale také - a to možná především - naděje a láska, jíž je Betlémské dítě vtělením. Vždyť do Betléma není odnikud příliš daleko...