Úprk rozumu

"Politická korektnost je k smíchu a nemá u nás šanci," začíná český novinář Martin Weiss svůj úvod ke knize Anthony Brownea Úprk rozumu. "Tak mi to alespoň dlouho připadalo..." Zdá se však, že realita vyvedla z omylu nejen pana Weisse. O tom, jak k tomu mohlo dojít a kam to může vést, pojednává útlá kniha s podtitulem Politická korektnost a smrt veřejné rozpravy v moderní Británii.

Vydalo ji nakladatelství Dokořán v edici PNK, tedy v rámci "politicky nekorektní knihovničky", kde se zařadila po bok neméně kontroverzních publikací jako je esej Nigela Lawsona „Vraťme se k rozumu“ o ideologickém alarmismu kolem globálního oteplování (moje recenze zde) nebo spis prezidentova poradce Petra Hájka o manipulativní roli médií Smrt ve středu.
"Když prezident Harvardovy univerzity Larry Summers jemně naznačil, že příčinou rozdílných výsledků ve špičkové vědě by mohly být vrozené rozdíly mezi schopnostmi mužů a žen, čekaly ho stávky, veřejné odsouzení a výzvy k rezignaci od lidí, kteří nepředložili jediný důkaz, že se mýlil," uvádí Browne jeden z ne tak dávných příkladů "veřejné debaty", který proběhl i našimi médii.

Co se to stalo?
Politická korektnost je systém přesvědčení a myšlenkových šablon, který pronikl do mnoha aspektů moderního života, drží veřejnou debatu v kleštích a rozhoduje, o čem a za jakých podmínek lze vůbec mluvit, jaká politika vlády je přijatelná a jaká ne. Celé bloky témat se tak uzavřely veřejné diskusi - nelze o nich vůbec veřejně mluvit, přinejmenším ne jinak, než dovoluje oficiální "politicky korektní" kánon.

Co se to stalo se Západem, že je tohle možné? Veřejnost, vědci, novináři i politici se dnes bojí i si jen pomyslet určité myšlenky, píše Browne. Lidé, kteří se veřejně odkloní od všeobecně přijímaného schématu, jsou uráženi a zesměšňováni, propouštěni ze zaměstnání nebo je dokonce vyšetřuje policie za "zločiny nenávisti".

Úvaha tak trochu adventní: Čím hasíš svou žízeň?

Hledání štěstí, smyslu, naplnění, je údělem člověka, je zákonem lidského srdce stejně jako zákon gravitace v přírodě. Nemůžeme jinak. Naším největším problémem není, že toužíme, ale to, že svou touhu necháme uspokojit příliš snadno. Lidé nehledají svou radost s náležitým odhodláním a zápalem. Berou zavděk prvním, co se jim dostane do ruky.
Chybou člověka není intenzita touhy po štěstí, chybou je právě naopak, že netoužíme dost.  Nekopeme dost hluboko, abychom narazili na zásoby spodní vody, spokojíme se s povrchovou vodou v kdejaké louži. Spokojíme se s málem, s náhražkou, šidítkem.
Naše vytrvalá touha po štěstí nemá být popřena, nemusíme se tvářit, že netoužíme, dělat, jako by v nás touha neexistovala. Ani nemá být potlačena, jako by byla sama o sobě zlá a hříšná. 
Otázka nezní: Budeš či nebudeš toužit? My nemůžeme jinak, nemůžeme netoužit, neprahnout, nebažit – po dobru, po radosti, po lásce, po štěstí.

Kauza: Juvenilní justice

V průběhu minulých měsíců se přehnala mou emailovou poštou smršť. Záplava mailů, odkazů, videí, zpráv původních i převzatých, zdaleka i zblízka. Všechny varovaly před rostoucí hrozbou tzv. juvenilní justice. Justicí se povětšinou myslí systém výkonu spravedlnosti (tedy součinnost soudů, státních zástupců, policie a dalších orgánů), termín "juvenilní" má v této souvislosti zřejmě říci: zaměřená na mladistvé, na děti a mládež. Všechny zprávy tvrdily jediné: Něco tady funguje špatně, dějí se křivdy, převrací se právo, pošlapává spravedlnost! Desetitisíce dětí násilně odvlečených z rodin napříč Evropou, nucené adopce, opatrovnické soudy v rukou mafie, adopční průmysl. Státní instituce v roli těch, kdo záměrně ničí funkční rodiny? Co se to tady vlastně děje?

Milujte se a množte se

V úvodu této své nedávno vydané knížky uvádím, že spisek je výsledkem mého vlastního hledání a tázání se, jak věci mají správně být. Neusiluji o vyčerpávající zpracování tématu sexuální etiky, nesnažím se zodpovědět všechny otázky a vyjádřit se úplně ke všemu. Není ani mou ambicí mluvit někomu do života a cokoli přikazovat ani doporučovat – čeho se však odvažuji, je naléhavá výzva, aby si každý dobře promyslel, čemu uvěřil a proč, a na jakém základě staví a plánuje svůj život, své manželství.

Téma knihy je vymezeno už samotným názvem brožury „Milujte se a množte se“. Tedy sex jako milování se a sex jako množení se. Mým cílem bylo zamyslet se především nad vztahem a souvislostmi těchto dvou souvisejících aspektů sexuálního života. Už od biblických časů bylo milování a plození vnímáno jako jeden jediný celek – o tom, co všechno to může znamenat, co z toho pro nás plyne a jak na to, o tom všem je nedávno vydaná útlá brožurka s názvem Milujte se a množte se. Tato drobná knížečka je díkem Stvořiteli, že nás stvořil jako muže a ženy. Je oslavou krásy a radosti, která je skrytá v lidské sexualitě, je oslavou manželství a rodičovství.

Nezakládám si na originalitě, naopak jsem vědomě usiloval vyhledat a připomenout, co k tématu napsali a jak o něm smýšleli jiní a jinde – proto je v textu tolik citátů. Téměř každý jednotlivý dílek této mozaiky, kterou před čtenáři postupně skládám, již dříve někdo někde zmínil – a mnozí tak učinili velmi výstižně a nad časově. Na řadě míst nechávám promlouvat autory samotné, mnohdy bez dalšího komentáře – a ponechávám na čtenářích, aby se případně sami zamýšleli nad dalšími souvislostmi a možnými důsledky a případně sami pátrali po dalších zdrojích. V tomto smyslu považuji brožuru za pracovní či studijní.

Mnohé z naznačených otázek možná čekají na hlubší a systematičtější zpracování. Mým úmyslem bylo především vrhnout míč zpět na hřiště, vrátit jej do hry, možná připomenout pozapomenutá pravidla hry, případně vykolíkovat terén tam, kde se nám hřiště propadá a potřebuje tak či onak vyspravit. Přispěje-li četba k tomu, že se čtenář zamyslí nad tím, čemu sám vlastně věří a proč, záměr bude naplněn a moje radost dovršena.

........

David Floryk: Milujte se a množte se

V roce 2013 vydalo občanské sdružení České studny

www.ceskestudny.cz

ISBN 978-80-905574-2-0

Brožura má 64 stran, stojí 70 Kč a lze ji objednat na adrese:

info@ceskestudny.cz.

O stejnojmenné výzvě, která provázela vydání knihy, se dočtete např. zde:
http://starejlisak.blogspot.cz/2013/09/milujte-se-mnozte-se.html 

Cesta k volbám vyšlapaná justičním pučem?

Cesta k předčasným parlamentním volbám začala nenadálým kolapsem pravo-středové vládní koalice Petra Nečase, který byl donucen odstoupit jak pod tlakem své nezvládnuté osobní a rodinné krize, tak především pod tlakem řady ne zcela jednoznačných a průkazných obvinění z korupce a zneužívání úředních pravomocí. Považuji za velmi znepokojující, že ani po čtyřech měsících (!) není zcela jasné, zda vůbec a z čeho budou premiér a lidé z jeho okolí případně obviněni a zda vůbec někdy stanou před soudem.
Na jednu stranu připouštím, že výkonná moc musí stát pod přísnou veřejnou kontrolou (která se děje také skrze soudní moc a „orgány činné v trestním řízení“) a nemá mít své postavení za jakkoliv samozřejmé a neotřesitelné. Jestliže policie a státní žalobci mají právo kohokoliv z nás občanů kdykoliv volat k pořádku a odpovědnosti, pak totéž má a musí platit i pro politiky. Nicméně pomyšlení, že by u nás stačilo seskládat jakési ne zcela průkazné obvinění, udělat s ním v televizi „bu, bu, bu“ a přivodit tak pád legitimně ustavené vlády a v důsledku toho předčasné volby, mě velmi leká. Je nutné, aby nově zvolená sněmovna a posléze vláda důsledně dohlédli na vyšetření a osvětlení všech souvislostí onoho červnového zatýkání – a je třeba na tom trvat o to naléhavěji, že téma pomalu mizí ze stránek novin a nikoho už, zdá se, příliš nezajímá. Jde totiž poměrně o hodně: Kdo u nás vlastně vládne? Kdo nastavuje pravidla? A komu to slouží? 
Spor o „soudcokracii“ (jak se tomuto trendu občas říká) není vymyšlený, v mnoha zemích a v mnoha kauzách, a stále více i u nás, se stávají realitou pokusy vtáhnout justici (policii, žalobce i soudce) do politické hry s cílem učinit z ní dalšího hráče, dalšího zákonodárce. Co nelze uhrát na hřišti, co nelze vybojovat politicky, pokoušejí se někteří řešit oklikou – a žalují rozhodčímu, že gól soupeře neplatí, ať jej rovnou vyloučí. Ale pozor na to, jestliže se pravidla, byť nedokonalá, přestanou dodržovat úplně, kdo si může být jistý?