Čtyři velké omyly dneška

Velké je lepší než malé
Bůh i dnes používá lidi velké jako David, aby porazili síly velikosti Goliáše. Nemějte strach z velikých věcí, nelekejte se jich. Nemějte starost o konečný výsledek, mějte starost o svou věrnost. Je-li Bůh skutečně Bohem, pak malé věci s ním jsou lepší než velké bez něj.

Nové je lepší než staré
Čtěte staré knihy. Potřebujete moudrost věků, abyste s její pomocí porazili bláznovství dneška. A když už čtete současné knihy, nehrňte se do četby zelenáčů, ale sáhněte po autorech, za kterými stojí jejich vlastní život. Moudrost není z vysoké školy, ale ze života. Podaří-li se dobré změny, nebývá to díky novým idejím, spíše díky tomu, že se prosadí něco vyzkoušeného, co platilo vždycky.

Mít je lepší než být
Neexistuje žádná souvislost mezi naplněností života a množstvím vlastnictví. Neredukujte své vzdělávání a učení na osvojování si využitelných dovedností. Učte se, abyste byli a rozuměli, nejen abyste uměli. Být Božím dítětem je lepší, než získat celý svět.

Viditelné je lepší než neviditelné
Ty nejdůležitější věci nejsou očím viditelné. Bůh není vidět – a přitom je tou největší a nejskutečnější realitou. Budete-li strukturovat svůj život jen kolem toho, co je vidět, budete mimo kontakt se skutečnou realitou. Nenechejte se příliš určovat a ovládat tím, co je vnější. Věnujte pozornost tomu, co je uvnitř. Je lepší být slepý s neviditelným Bohem, než vidět vše, ale bez něj.

(podle Johna Pipera zpracoval –df, publikováno v KONZERVATIVNÍCH LISTECH 10/2011)

Dvanáct cest k poznání Boha podle Petera Kreefta

Ježíš definoval věčný život jako poznání Boha. Lze ale Boha vůbec poznat? A jaké cesty k němu mohou vést? Jak vlastně můžeme poznat Boha a spolu s ním i věčný život? 

Podle amerického filosofa a spisovatele Petera Kreefta lze takových cest nalézt nejméně dvanáct.

Návrat politiky

„Možná máte pocit, že s politikou není něco v pořádku. Nemluvím ovšem k těm z vás, kteří jste takový dojem měli vždy a politiku považujete za špatnou, nezajímavou a nepotřebnou. Hluboce se mýlíte, samozřejmě, vždyť politika je nezbytná součást života společnosti, je důležitá a může a má být dobrá. Kdybych si myslel něco jiného, jistě bych o ní nenapsal tolik textů. Pokud jste ale přesvědčeni o důležitosti politiky, zajímá vás její kvalita, jen máte pocit, že se v poslední době nějak „pokazila", že je jiná a že se v ní a jejím prostřednictvím neřeší ty problémy, které jsou podstatné, že je stále obtížnější věřit nějaké straně, že opravdu udělá to, co slibuje, že jsou politici jaksi horší než dříve, že jde mnohem více o konkrétní ekonomické zájmy než o hledání řešení, jež je dobré pro společnost, že je v politice najednou nějak moc nevůle, byrokracie, korupce a nenávisti – pak vás zvu k četbě této knihy."

(Petr Fiala: Politika, jaká nemá být, CDK, Brno 2009)

Privatizace loajality

"Ve společnostech, jejichž občané se těší větší svobodě volby než kdy dříve, se lidem čím dál tím víc příčí i těch nemnoho pout, která je dosud spojují. Takovým společnostem hrozí, že se jejich členové najednou ocitnou v sociální izolaci; budou se moci družit s kýmkoliv, nebudou však schopni vzít na sebe mravní závazky, které je sváží do skutečných občanských společenství."

(Francis Fukuyama: Velký rozvrat. Lidská přirozenost a rekonstrukce přirozeného řádu, Academia, Praha 2006)

Barbaři nečekají za hranicemi

Zajímavým řízením osudu jsem nedávno dočetl knihu Ztráta ctnosti, kterou její autor, přední morální filosof 20. století Alasdair MacIntyre, sepsal již v polovině 80. let. Nepsal na objednávku této chvíle, přesto poslední řádky jeho knihy vystihují v mistrném paradoxu cosi jinak stěží vyslovitelného, co však nadmíru věrně dokresluje dny, jež právě prožíváme.