C. S. Lewis / Vnitřní kruh

Touha patřit do vnitřního kruhu je jedním z nejsilnějších lidských motivů. Je to touha pošetilá, bláznivá, sisyfovská, protože se nemůže nikdy naplnit. Uvnitř každého vnitřního kruhu je totiž nový vnitřní kruh. Dávejme pozor na to, co je pro nás vnitřním kruhem. „Dokud neporazíte strach z toho, být mimo, budete stále mimo,“ varuje ve svém více než půl století starém eseji C. S. Lewis. Čtení je to krapet delší, ale stojí za to...

Smím vám přečíst několik řádek z Tolstého románu Vojna a mír?

"Když Boris vešel do místnosti, kníže Andrej naslouchal starému generálovi, nosícímu svá vyznamenání, který mu cosi oznamoval s výrazem vojenské podlézavosti na rudém obličeji. „Dobře. Počkejte, prosím,“ řekl generálovi rusky s francouzským přízvukem, který používal,když mluvil s opovržením. V okamžiku, kdy zaznamenal Borise, přestal naslouchat generálovi, který za ním prosebně pobíhal a snažil se, aby byl vyslechnut, zatímco se kníže Andrej obrátil k Borisovi s radostným úsměvem a pokývnutím hlavou. Boris nyní jasně pochopil, co vždy tušil – že bok po boku se soustavou kázně a podřízenosti, která byla formulována v Armádních směrnicích, existuje ještě jiná a skutečnější soustava – soustava, která přinutila řádně oprýmkovaného generála s rudým obličejem uctivě čekat, zatímco pouhý kapitán jako kníže Andrej hovořil s pouhým podporučíkem jako Boris. Boris se ihned rozhodl, že nechce být veden služební soustavou, ale tou jinou, nepsanou. (část III, kapitola 9)"

Když jste pozvali k přednášce moralistu ve středním věku, aby k vám promluvil, musím učinit závěr, jakkoliv nepravděpodobný se zdá, že se vám zalíbilo v morálce středních let. Udělám vše proto, abych vám vyhověl. Chci vám vskutku poradit se světem, ve kterém budete žít. Nemyslím tím, že se pokusím mluvit o tom, co se nazývá běžné záležitosti. Pravděpodobně o nich víte to samé, co já. Vskutku není pravděpodobné, že by v následujících deseti letech byl někdo z vás schopen nějak přímo přispět k míru nebo blahobytu Evropy. Budete zaneprázdněni hledáním práce, ženěním a vdáváním, osvojováním zkušeností. Chystám se udělat něco mnohem staromódnějšího, než asi očekáváte. Chystám se vám poradit. A budu vás varovat. Poradím vám a budu vás varovat ve věcech, které jsou tak zhoubné, že je nikdo nenazývá „běžné záležitosti“.
A každý samozřejmě ví, před čím může vás mladé varovat moralista mého typu: Před Světem, před Tělem a před Ďáblem. Dnes nám však postačí jen jedno téma z těchto tří. Ďábla nechám úplně stranou. Spojení mezi ním a mnou jde v očích některých lidí tak daleko, až mi to vadí, dokonce v některých případech dochází až k záměně, ne-li ztotožnění. Začínám si být vědom pravdivosti starého přísloví, že kdo s čím zachází, tím také schází. Pokud jde o Tělo, museli byste být velice abnormální mladí lidé, kdybyste nevěděli tolik, co vím já. Ale myslím, že o Světě vám mohu něco říci.
V úryvku, který jsem vám právě přečetl z Tolstého, objeví mladý podporučík Boris Dubretský, že se v armádě vyskytují dva různé hierarchické řády. Jeden je vytištěn v malé červené knížce a každý si ji může jednoduše přečíst. Ten zůstává neměnný. Generál je vždy nadřízený plukovníka a plukovník kapitána. Ten druhý řád není nikde popsán. Nejde však ani o formálně ustavenou tajnou společnost, s pravidly, která vám oznámí po přijetí. Nikdy nejste nikým výslovně a jasně přijati. Postupně, většinou nedefinovatelnými cestami objevíte, že existuje a že jste mimo ni. A mnohem později vám možná dojde, že aniž to víte, jste už uvnitř. Je zde něco, co připomíná hesla, ale jsou rovněž samovolná a neurčitá. Zvláštní hantýrka, zvláštní přezdívky, narážky v rozhovorech – to jsou příznaky. Není snadné říci, kdo je v dané chvíli uvnitř a kdo je mimo. Někteří lidé jsou jasně uvnitř, někteří jasně mimo, ale vždy jsou nějací na hranici. A když se po po šestitýdenní nepřítomnosti vrátíte zpět ke stejnému velitelství divize nebo ke stejnému pluku či do stejné obchodní společnosti, můžete najít tuto hierarchii zcela proměněnou. Neexistuje žádné formální přijetí nebo vyloučení. Lidé si myslí, že jsou uvnitř, i když už jsou ve skutečnosti vystrčeni ven nebo i když ještě nejsou vpuštěni: to poskytuje zábavu těm, kteří jsou skutečně uvnitř. Nemá to žádný pevný název. Jediným jistým pravidlem je, že lidé uvnitř a lidé mimo pro to užívají jiná pojmenování. V jednoduchých případech může být skupina zevnitř označena pouhým výčtem: „Ty, Tony a já“. Když je členství bezpečné a stabilní, nazývá se „my“. Když se kruh musí náhle rozšířit, aby čelil určité nesnázi, nazývá se „všichni rozumní lidé zde“. Zvenčí, když si zoufáte, že tam nemůžete proniknout, tomu říkáte „ta banda“ nebo „oni“ nebo „ten a ten a jeho lidé“ nebo „onen spolek“ či „vnitřní kruh“. Pokud se ucházíte o členství, pravděpodobně to nenazýváte nijak. Hovořit o tom s ostatními zvenčí by znamenalo připustit, že i vy jste venku. A zmínit se o tom při rozpravě s člověkem, který je uvnitř a který vám do ní může pomoci, je šílenství.
Možná jsem to popsal špatně, přesto doufám, že jste všichni pochopili, co vám popisuji. Nebyli jste samozřejmě v ruské armádě a snad ani v žádné jiné. Ale s jevem „vnitřního kruhu“ jste se jistě setkali. Jeden jste objevili na koleji ještě před koncem prvního semestru. A když jste se koncem druhého roku vyšplhali někam do jeho blízkosti, snad jste objevili, že uvnitř tohoto kruhu je kruh ještě skrytější, který byl svým záhybem okrajem velkého školního kruhu, jehož pouhými satelity byly kolejní kruhy. Možná, že se školní kruh téměř dotýkal kruhu profesorského. Začali jste se totiž provrtávat skrz slupky do cibule. A možná také zde, na universitě – mýlím se snad v odhadu, že právě teď, tady v této místnosti, jsou různé kruhy, nezávislé nebo soustředné, ač pro mne neviditelné? Mohu vás ujistit, že v jakékoliv nemocnici, správní radě, diecézi, škole, obchodu nebo fakultě, najdete takovéto kruhy, které Tolstoj nazývá druhými nebo nepsanými řády. Je to docela nasnadě. Rád bych věděl, zda řeknete totéž, až pokročím dál.
Věřím, že v životě všech lidí v určitých obdobích od dětstvím až do vysokého věku, patří rozhodujícím prvkům touha být uvnitř místního kruhu a hrůza, že budou ponecháni vně. Viktoriánské příběhy v literatuře jsou plné postav, které trápí noční můra touhy dostat se dovnitř toho zvláštního kruhu, který byl nazýván „společnost“. „Společnost“ v tomto smyslu slova je toliko jeden ze stovek kruhů a snobství proto jenom jednou podobou touhy být uvnitř. Lidé, kteří se považují za nesobecké a skutečně takoví jsou, mohou být pohlceni vášní jiného druhu. Může to být veliká touha vstoupit do zcela jiného kruhu, který je vybaví imunitou před lákadly života na vysoké noze. Pozvání od vévodkyně nechá chladným člověka, který se trápí vědomím, že je vyloučen z nějakého uměleckého nebo třeba komunistického kroužku. Ubožák – nejsou to velké, osvětlené salony nebo šampaňské nebo dokonce skandály okolo poslanců a ministrů, co ho láká: je to posvátná podkrovní světnička nebo umělecká dílna, hlavy skloněné dohromady, proužky tabákového kouře a lahodné vědomí, že my – nás pět nebo šest hrbících se u kamínek – jsme lidé, kteří vědí.
Často je touha v nás skryta tak dobře, že těžko postřehneme uspokojení z naplnění. Muži říkají nejen svým ženám, ale i sami sobě, že je to utrpení zůstat déle v zaměstnání nebo ve škole nad nějakým kusem důležité práce, kterou jim nechávají, protože oni a ten-a-ten a další dva jsou jediní lidé, kteří zůstali na místě a kteří skutečně vědí, jak se věci mají. Ale není to úplně pravda. Je to strašně otravné, samozřejmě, když vás starý Fatty Smithson tahá stranou a šeptá: „Poslyš, musíme tě nějak prosadit v této zkoušce“ nebo „Charles a já jsme viděli hned, že musíš být v tomhle výboru.“ Strašně nudné… Ach, ale kolikrát horší je, když jste opomenuti! Je únavné a nezdravé přicházet o sobotní odpoledne: ale mít je volná, protože nejste důležití, to je mnohem horší.
Freud by nepochybně mohl říci, že celá věc je úskokem pohlavního pudu. Rád bych věděl, zda by tentokrát trochu nepřestřelil. Rád bych věděl, zda, v časech volných mravů, nebyla mnohá panenství ztracena méně v poslušnosti Venuši než v poslušnosti vábení nějaké kliky. Neboť přece v čase, kdy jsou volné mravy v módě, jsou cudní v nevýhodě. Jsou neznalí něčeho, co ostatní vědí. Jsou nezasvěcení. A pokud jde o lehčí přestupky: počet těch, kteří poprvé kouřili nebo pili z podobného důvodu, je nejspíš velmi vysoký. Teď musím rozlišovat. Nechystám se říci, že existence vnitřních kruhů je špatná. Je určitě nevyhnutelná. Musí přece někde docházet k důvěrným rozpravám, není to nic špatné; samo o sobě je dobré, aby mezi těmi, kdo spolupracují, rostlo osobní přátelství. A je asi nemožné, aby se služební hierarchie nějakého sdružení přesně kryla s její veškerou skutečnou činností. Pokud nejrozumnější a nejráznější lidé vždycky zaujímají nejvyšší postavení, může jít o dobru shodu; protože ale tomu tak často není, musí být na vysokých místech lidé, kteří jsou ve skutečnosti přítěží, a na nižších místech lidé, kteří jsou důležitější, než by se z jejich postavení a věku dalo předpokládat. Takovým způsobem nutně narůstá ten druhý, nepsaný řád. To je nezbytné; a pravděpodobně to není nezbytně špatné. Ale touha, která nás vábí do vnitřních kruhů, je jiného druhu. Věc může být mravně neškodná, a přece touha po ní může být nebezpečná. Jak řekl Byron, sladké je dědictví a odchod je sladký, neočekávaná smrt té staré dámy.
Bezbolestná smrt zbožné příbuzné v pokročilém věku není přece zlá. Ale vroucí touha části dědiců po její smrti není považována za náležitý pocit a zákon se mračí dokonce na nejlaskavější pokusy urychlit její odchod. Připusťme, že jsou vnitřní kruhy nevyhnutelným a dokonce nevinným rysem našeho života, ačkoliv asi ne nejkrásnějším.
Jak máme tedy chápat touhu dostat s do něj? Jak se vyrovnat z úzkostí, když jsme z něj vyloučeni? A je na místě druh uspokojení, který cítíme, když se dostaneme dovnitř? Nemám právo zjišťovat, do jaké míry už někdo z vás přistoupil na nějaký kompromis. Nesnažím se zjistit, zda jste už někdy zanedbávali, či dokonce setřásli přátele, kteří vás skutečně mají rádi a kteří by vám mohli vydržet na celý život, jen abyste získali přátelství těch, kteří se vám zdají důležitější, přítažlivější. Nesmím se ptát, zda jste se někdy kochali osamělostí a pokořením těch venku, zatímco jste sami byli uvnitř. Zda jste se nadšeně bavili s přáteli – členy klubu – v přítomnosti těch nevpuštěných jen proto, aby vám ti outsideři mohli závidět. Zda prostředky, kterými jste si ve zkušební době nakláněli vnitřní kruh, byly vždy zcela obdivuhodné. Položím vám pouze jednu otázku, a je to otázka řečnická, na kterou neočekávám odpověď. Když se nyní rozpomínáte na celý svůj život, přiměla vás touha být na té správné straně k činům nebo slovům, na které se můžete vždy ohlížet s uspokojením i v oněch zimomřivých předjitřních hodinách probdělých nocí? Pokud ano, je váš případ šťastnější než většina ostatních.
Řekl jsem v úvodu, že se vám chystám poradit, a rady se mají týkat budoucnosti, ne minulosti. Zmínil jsem minulost, jen abyste si uvědomili to, co – jak věřím – je skutečná povaha lidského života. Nevěřím, že ekonomické podněty a erotické vzněty vysvětlí všechno, čemu my moralisté říkáme Svět. I když k nim přidáte ctižádost, je obrázek myslím stále neúplný. Chuť na tajuplné, touha být uvnitř, oblékají mnoho podob, které se snadno prohlásí za ctižádost. Nepochybně doufáme, že nám každého vnitřního kruhu, kam pronikáme, budou kynout hmatatelné výhody: moc, peníze, svoboda porušovat pravidla, možnost vyhnout se všedním povinnostem, unikat z kázně. Ale tohle všechno by nás neuspokojilo, pokud bychom nedostali navíc lahodný pocit tajné důvěrnosti. Je to bezpochyby veliká výhoda vědět, že nemusíme mít strach ze služebního pokárání od nadřízeného, protože je to přece starý Percy, kamarád z našeho kruhu. Ale neceníme si důvěrnosti jen kvůli výhodám; úplně stejně si ceníme výhodnosti jako důkazu důvěrnosti. Mým hlavním záměrem je jednoduše vás přesvědčit, že tato touha je jedním z hlavních a největších motivů lidského konání. Je to jedna ze složek, z nichž je poskládán svět, jak ho známe – celá ta snůška námahy, soutěžení, vřavy, prospěchářství, zklamání a reklamy – a pokud je to jeden z hlavních hnacích motivů, můžete si být zcela jisti tímhle: Pokud neučiníte opatření, abyste tomu zabránili, stane se tato touha jednou z hlavních pohnutek vašeho života, a to od prvního dne, kdy přijdete do zaměstnání, až do dne, kdy budete příliš staří, než abyste se o tyto věci starali. Bude to přirozená věc – život, který k vám přijde samovolně. Jakékoliv jiný život, který povedete, bude výsledkem vědomého a neustávajícího úsilí. Pokud s tím nic neuděláte, pokud poplujete s proudem, stanete se „vnitřními kruhaři“. Neříkám, že úspěšnými; to přijde na to. Ale ať s trápením a soužením mimo kruh, do něhož nikdy nevstoupíte, nebo s vítězným postupem dále a dále dovnitř – ať tak či onak, budete „kruhařem“. Ukázal jsem snad už dostatečně jasně, že si myslím, že je pro vás lepší nebýt takovým člověkem. Ale možná máte ještě stále pochybnosti. Pokusím se vám tedy naznačit dva důvody, abyste smýšleli stejně jako já.
Bylo by zdvořilé a shovívavé – a vzhledem k vašemu věku také rozumné – předpokládat, že nikdo z vás ještě není ničema. Na druhou stranu, podle pouhého zákona pravděpodobnosti (neříkám teď nic proti svobodné vůli) je skoro jisté, že alespoň dva nebo tři z vás, dříve než zemřou, stanou se něčím, co se ničemovi hodně podobá. V této místnosti jistě musí být alespoň nějaký počet bezohledných, proradných, nemilosrdných potenciálních sobců. Volba je však stále ještě před vámi: doufám, že neberete má silná slova o vašich možných budoucích povahách jako projev nevážnosti k vašim současným charakterům.
Předpověď, kterou činím, je tato: Devět z deseti mezi vámi bude muset takto volit. Až k té volbě dojde, nebude se vám cesta k padoušství jevit v nijak vzrušujících a dramatických barvách. Nejspíš se neobjeví vyhrožující či uplácející darebáci. Nabídka se ozve nad skleničkou dobrého pití nebo nad šálkem kávy, přestrojená za všední poznámku, vloženou mezi dva vtípky. Vyklouzne zcela všedně z úst muže nebo ženy, o kterých jste si nedávno začali myslet, že je znáte docela dobře, a které doufáte poznávat stále lépe. Zazní ve chvíli, kdy velmi stojíte o to, abyste nevypadali hrubě, prostoduše nebo odměřeně. Bude to narážka, která není zcela přesně ve shodě s pravidly čestného jednání, ale jako něco, co by veřejnost – hloupá, romantická veřejnost – nikdy nemohla pochopit: něco, okolo čeho jsou „ti mimo“ ve vašem povolání zvyklí dělat povyk, ale něco, řekne váš nový přítel, co „my“ – a při slově „my“ se pokusíte nezačervenat čirým potěšením – „my děláme vždycky“. A vy budete vtahováni dovnitř, do toho „my“, a to ne z touhy po zisku či pohodlí, ale jednoduše proto, že jste v tu chvíli, když šálek byl tak blízko u vašich úst, nemohli snést pomyšlení na to být vystrčen zpět do studeného vnějšího světa. Bylo by tak hrozné vidět, jak tvář toho člověka – ta oduševnělá, důvěrná, rozumná tvář – najednou chladne pohrdáním, a vy víte, že jste byli vyzkoušeni, zda se hodíte „dovnitř“, a byli jste odmítnuti. A později, pokud jste se nechali vtáhnout, vás každý další týden trochu vzdálí od vašeho dosavadního řádu, a za rok budete ještě dál, ale všechno jen v nejradostnější a nejpřátelštější náladě. Může to skončit pádem, ostudou a vězením: může to skončit miliony, šlechtickým titulem a prestižní cenou od vaší bývalé školy. Ale z vás se nicméně stane ničema. Toto byl můj první důvod. Ze všech vášní totiž právě touha po vnitřním kruhu dovede nejobratněji přimět člověka, který přece není tak špatný, aby se dopustil i velmi zlých činů.
Můj druhý důvod je tento: Muka vyhrazená Danaidám v klasickém podsvětí, tedy snaha naplnit síta vodou, jsou symbolem nikoli jedné, ale všech nectností. Je to dokonalé ztělesnění zvrhlé touhy, která usiluje o to, co nelze mít. Dokud jste ovládáni touhou být uvnitř neviditelné hranice, nikdy nedostanete toho, po čem toužíte. Je to jako loupat cibuli: pokud uspějete, nic nezůstane. Dokud neporazíte strach, že zůstanete outsiderem, zůstanete jím. Když chcete být v jistém spolku z nějakého užitečného důvodu, pokud se chcete připojit k nějaké hudební společnosti, protože máte skutečně rádi hudbu – potom je zde možnost uspokojení. Hrajete třeba v kvartetu a baví vás to. Ale pokud všechno, co chcete, je být známí uvnitř, bude mít vaše uspokojení krátkého trvání. Spolek nemůže mít zevnitř půvab, který měl zvenčí. Pouhým skutkem vašeho přijetí ztratil svoje kouzlo. Kdysi nové je obnošené, členové spolku nejsou zajímavější než vaši staří přátelé. Proč by měli být? Nehledali jste ctnost nebo laskavost nebo shodu nebo zábavu nebo vzdělání nebo důvtip nebo některou z věcí, které mohou přinést skutečné potěšení. Chtěli jste pouze být „uvnitř“. A to je uspokojení, které nemůže vytrvat. Jakmile vám vaši noví společníci zevšední zvykem, začnete si hledat jiný kruh. Konec duhy bude stále před vámi. Starý kruh teď bude jen nudné pozadí pro snahu vstoupit do nového.
A vždycky znovu zjistíte, že je těžké vstoupit dovnitř – z důvodu, který je vám velmi dobře znám. Vždyť vy sami, když už jste vevnitř, ztěžujete co nejvíc vstup všem, kdo přicházejí po vás. Přirozeně! Tři nebo čtyři lidé, kteří dohromady dělají nějakou práci, vylučují ostatní proto, že už je jich dostatek, nebo proto, že ji ostatní prostě nezvládnou. Vaše malá hudební skupina omezuje svoji velikost, protože místnosti, kde se schází, nejsou dostatečně veliké. Ale skutečné vnitřní kruhy žijí pro vylučování. Nebyla by legrace, kdyby nebyli nečlenové. Neviditelná hranice nemá význam, pokud většina lidí není na její nesprávné straně. Výlučnost není náhoda: je to podstata. Uzavřenost vnitřního kruhu vás přemůže, jestliže ji nepřemůžete vy. Ale když ji prolomíte, bude následovat neočekávaný výsledek. Pokud ve své pracovní době uděláte svou část práce, objevíte se nyní znenadání uvnitř jediného spolku, na kterém ve vaší práci skutečně záleží. Budete jedním z pořádných řemeslníků a ostatní pořádní řemeslníci to budou vědět. Tato skupina se nebude nikterak krýt s vnitřním kruhem, „Důležitými lidmi“ nebo „Lidmi, kteří vědí“. Nebude stavovsky chytračit a prosazovat vliv, který bojuje za profesi jako celek proti veřejnosti: ani nepovede k těm pravidelným ostudám a křikům, které plodí vnitřní kruh. Ale učiní ty věci, kvůli kterým ta práce je a bude – konec konců – hodna veškeré vážnosti, jíž se vskutku těší a kterou řeči a reklama nemůžou udržet. A pokud se v ušetřeném čase jednoduše sdružíte s lidmi, které máte rádi, zjistíte zase, že jste se nevědomě dostali skutečně dovnitř: že jste vskutku chránění a bezpeční uprostřed něčeho, co – viděno z vnějšku – může vypadat přesně jako vnitřní kruh. Ale rozdíl je v tom, že výlučnost je jen výsledkem a nikdo tam nebyl zaveden vábničkou tajuplného zasvěcení: proto jsou to jen čtyři nebo pět lidí, kteří se rádi potkávají navzájem a dělají věci, které mají rádi. To je přátelství. Aristoteles je umístil mezi ctnosti. Způsobilo snad polovinu všeho štěstí na světě a žádný vnitřní kruh ho nikdy nemůže poskytnout. V Písmu se praví, že ti, kteří žádají, dostávají. Je to pravda ve smyslu, který teď nemohu zkoumat. Ale v jiném smyslu je mnoho pravdy na školácké zásadě „ti, co chtějí příliš mnoho, nedostanou nic“. Mladým lidem, zrovna vstupujícím do dospělého života, připadá svět plný „vnitřních kruhařů“, plný rozkošných soukromností a důvěrností, a touží do nich vstoupit. Ale pokud následují tuto touhu, nedosáhnou žádného „uvnitř“, které by za to stálo. Pravá cesta leží úplně jiným směrem. Je to jako s domem z Alenky za zrcadlem.

Jubilejní promluva, pronesená v Den obětí války v King’s College v Londýně (1944). 
Publikováno v KONZERVATIVNÍCH LISTECH – VÝBĚR Z HROZNŮ 2013/4, přeložil Samuel Procházka.