I do našich médií už pronikla řada případů, kdy např. polským rodinám v Německu byly odebrány děti a umístěny do výchovných ústavů. Obvinění proti rodičům se neprokázala, přesto však to byly až intervence ze strany polského státu a medializace případu, díky čemuž byla sjednána náprava a děti rodičům vráceny.
Co se to v Evropě děje? Rýsuje se tady nějaký nový trend? To, že jste bezúhonní, tedy samo o sobě neznamená, že máte právo na své děti? Je ve hře ještě něco jiného, nějaký jiný zájem? Média tyto případy vysvětlují víceméně jako nedorozumění, jako "kulturně necitlivé" zásahy, zaviněné odlišnou mentalitou cizinců. Je to však dostatečné vysvětlení?
Tento příběh může posloužit i jako obecnější ilustrace problému – a to zejména proto, že na otázku, co a proč se vlastně stalo, neexistuje dodnes jednoznačná odpověď.
Rodina se usadila v Británii, paní Ivana zde pracovala jako zdravotnice. V roce 2010 zašla s dvouletým synem do nemocnice, protože měl zánět na přirození. Lékař měl ale podezření na sexuální zneužívání, z čehož byl posléze obviněn otec. Vyšetřování nic neprokázalo, policie stíhání otce zastavila. Tedy vítězství? Ale kdepak! Naopak byl preventivně odebrán i druhý syn. Během následujících dvou let rodiče své děti téměř neviděli, jejich manželský život se rozklížil a stát se jim stal nepřítelem. Povýšenost úředníků vůči rodičům i necitlivost k dětem vyráží dech. Nakonec se po vyčerpávajících zápasech děti vrátily domů a rodina odjela domů na Slovensko. Avšak nebýt souhry příznivých okolností, žili by dnes nejspíš chlapci už pod novou identitou v nové rodině...
V Itálii nedávno vypukl skandál, když jeden soudce promluvil o "soukromém trhu s dětmi", který je udržován v chodu právě tím, že úřady na zakázku dodají požadované dítě. Jsou do toho zapleteni sociální pracovníci, dětské domovy, právníci, znalci i soudci. Jasný kriminální případ, řekneme si. Možná někteří jednotlivci systém zneužívají ve svůj prospěch. Ale co když nejde jen o opakované omyly a zneužití, ale o systémovou vadu? Výše popsaný proces slovenské rodiny stál britské daňové poplatníky přes milion liber, okolo 30 milionů korun. Právníci, znalci, sociální agentura, pěstouni, soudní systém - ti všichni si ukousli svůj díl. Rozrůstá se tady adopční průmysl? Šlo o peníze? Vždyť jedno takto "chycené" dítě prokazatelně "živí" několik desítek dalších lidí!
V Británii je odměna pro pěstounskou rodinu skutečně nadmíru velkorysá. "Pěstounství, kde za dítě dostáváte 20 000 liber ročně, je úžasný byznys," říká novinář Christopher Booker, který je jedním z mála veřejně činných lidí, kteří otevřeně kritizují britský sociální systém. Podle dostupných údajů je ročně v Britanii odebráno zhruba deset tisíc dětí…
Podpora rodiny nebo ochrana před ní?
Státní dohled nad péčí o děti, ač se po Evropě v detailech lišil, se ještě donedávna mohl zdát celkem srozumitelný. Stát bděl nad tím, aby se dětem neděla nepřiměřená újma, nebyly zanedbávány a nehladověly, nebyla jim upírána přiměřená výchova a vzdělání, nebyly zneužívány či krutě trestány. Pokud k tomu dlouhodoběji docházelo, úřady tak či onak zasáhly a pokud se situace nelepšila, mohly sáhnout až k omezení rodičovských práv a v nejzazším případě děti z rodiny odebrat a za těch či oněch podmínek je dát k adopci funkční rodině.
Lze jistě diskutovat o hranicích, prioritách a principech, o míře byrokracie či o úrovni a empatii úředníků, nicméně shodneme se, že stát musí mít nástroje, aby mohl zasáhnout, když rodina zásadním dlouhodobým způsobem selhává a stává se hrozbou pro své nejbezbrannější členy, tedy vlastní děti.
Tento klasický model však začal být před nějakou dobou „modernizován“, aby vyhověl požadavkům doby. Z "péče o rodinu" se důraz přenesl na "ochranu dětí". Myslím, že v tomto případě změna názvu vyjadřuje i skutečný posun důrazu.
Na webu zdejšího Ministerstva práce a sociálních věcí stojí: "Stát je odpovědný za ochranu dětí před tělesným nebo duševním násilím, za ochranu jejich zdravého vývoje z hlediska fyzického, psychického a mravního a ostatních aspektů integrity dítěte jako nositele práv daných Ústavou a Listinou a práv (…). Stát nenahrazuje plnění povinností a odpovědnost rodičů, ani nezasahuje do jejich postavení jako nositelů rodičovské zodpovědnosti, nejsou-li práva nebo vývoj dítěte ohroženy."
Je to tak správně? Záleží asi na kontextu, na tom, co kdo chce z této preambule dovodit. Sám se nad takto nastavenou optikou trochu ošívám. Z vlastní zkušenosti totiž vím, že úřady se dnes často chovají, jako by jim děti patřily a rodičům byly pouze svěřeny, aby je dočasně živili a šatili - ale běda jim, nebudou-li sekat dobrotu. Dobře si pamatuji, z dob sporů o domácí vzdělávání a nověji z polemik o školní sexuální výchově, jak právě takové formulace byly používány proti právu rodičů rozhodovat o nejvhodnější cestě ke vzdělání a výchově pro vlastní děti.
Neměl by hlavní důraz státní sociální péče spočívat v podpoře funkční rodiny? Neměl by stát napřít veškeré síly k tomu, aby pomohl rodinám dostát tomuto nesnadnému úkolu?
Proč stát nevysloveně předpokládá, že mezi právy rodičů a právy dětí je konflikt a že právě stát tady je od toho, aby obojí vyvažoval a zastával se jedněch proti druhým? Tato optika jakéhosi generačního konfliktu je mi cizí, považuji ji za nepřirozenou a rodině nepřátelskou.
Vychovává-li stát své úředníky v duchu teze, že především stát je odpovědný za ochranu dětí, pak mohou snadno podlehnout pocitu, že vědí lépe než rodiče, co je pro děti dobré. Nebylo by to poprvé.
Moderní evropské trendy?
Nemyslím, že by dnes Česká republika byla rejdištěm juvenilní justice. Ví se o řadě případů, kdy "sociálka" jednala nepřiměřeně, psalo se o případu Půlnoční bouře, jsou známy spory rodičů se státem např. o povinné očkování. Na druhé straně známe ze svého okolí i případy, kdy by stát už nějak jednat měl a jen bezradně přešlapuje… Avšak chtěl-li bych být škodolibý, pak nejvýstižnější ilustrací odvrácené strany českého sociálního systému není obchodník s dětmi, ale spíše paní Zubatá ze Svěrákova Koljy. Avšak nenechme se ukolébat.
Od loňského ledna u nás platí novela zákona o sociálně-právní ochraně dětí, která je součástí ambiciózní ministerské reformy sociální péče podle západoevropských trendů. Novela byla přijata pod tlakem mezinárodních organizací, které nás kritizovaly za velký počet dětí v dětských domovech. Není pochyb, že v „děcácích“ (které byly v komunistických časech jediným způsobem, jak stát situaci zanedbávaných dětí řešil) je u nás dětí stále ještě mnohem více, než by si kdokoliv soudný přál. Ale to je jen část pravdy. Má-li být vykreslen obraz v úplnosti celý, pak se ptejme: Jaká je alternativa? A jak rychle a za jakou cenu můžeme situaci změnit?
Myšlenka dočasných pěstounských rodin, kterou stát nyní razí, není podle mého nijak zavrženíhodná, naopak může být velkou pomocí, budou-li "v záloze" připravené rodiny, schopné a ochotné ujmout se na přechodnou dobu dětí, které se nečekaně ocitnou v nouzi. Také to, že „náhradní pěstouni“ budou za svou službu finančně odměňováni, mi samo o sobě připadá smysluplné. Avšak masivní zneužívání, ba přímo zprůmyslnění, do něhož, jak se zdá, upadá tento systém v Západní Evropě, staví věc do jiného světla, a obezřetnost je proto zcela na místě. Je stát schopen garantovat, zejména v situaci časového tlaku, že se pěstounství skutečně nestane byznysem, a to jak pro případné vypočítavce mezi pěstouny, tak především pro různé školící a podpůrné agentury, které již začaly vznikat jako houby po dešti?
Zkušenosti ukazují, že britský pěstounský systém má i své odvrácené stránky. Nemají tam sice dětské domovy, děti však vystřídají 10 až 20 různých rodin, což v podstatě znemožňuje navazovat skutečné citové vztahy. Také se ukazuje, že „námezdní“ pěstounská péče zcela vytlačuje osvojování, tedy plné adopce; většina dětí na celé dětství uvízne v dočasné pěstounské síti. Je to skutečně následováníhodný model? Nemůže tlak na unáhlené rušení dětských domovů spolu s překotnou "profesionalizací" náhradní rodinné péče vytvářet vhodné podhoubí pro "britanizaci" sociálně právní ochrany dětí i u nás?
V Norsku žije nejméně jedno procento dětí v náhradních rodinách a několikanásobně více se jich před dosažením dospělosti setká s nějakým zásahem „sociálky“. Je to normální? Je to dobře? A proč tam k tomu vůbec dochází? V tak bohaté a blahobytné zemi, která bývá dávána za jeden ze vzorů „skandinávského sociálního zázraku“! Toto jsou ty tolik obdivované moderní evropské trendy?
Co tedy dělat?
Co můžeme tedy počít v situaci, kdy se nám zdá, že nezvládnutá moc v rukou státu se stává potenciální hrozbou svobodě naší a našich rodin? Zázračné rady nemám, připomeňme si jen základní prvky „občanské sebeobrany“.
Nepanikařit. Modlit se. Neztrácet naději.
Být zodpovědným občanem a počínat si jako svobodný člověk. Dožadovat se veřejné kontroly nade vším, co státní orgány dělají. Nezapomínat na stále platnou zásadu, že občan má právo činit vše, co zákon nezakazuje, naopak stát je oprávněn činit pouze to, co mu zákon výslovně dovoluje – nikoliv naopak!
Učit se argumentovat a hledat pravdu. Věci totiž často nebývají jednoduše černobílé. Je snadné říci: Zrušte dočasné pěstounství! Ale už ne tak jednoduché je poradit, co tedy s přeplněnými děcáky udělat. Co by podle vás skutečně pomohlo?
Navazovat kontakty, ověřovat zdroje informací. Víte o někom, koho „juvenilní justice“ skutečně zasáhla, máte zprávy z první ruky? Sdílejte je s námi, ověřená fakta mají cenu zlata! Napište mi (kontakt níže), obraťte se na Českou evangelikální alianci. Máme-li se připravit na řešení skutečných sporů, je nutno formulovat výstižně a co nejpřesněji, v čem je jádro problému.
A především: Všestranně podporovat, rozvíjet a chránit obyčejné, normální, zdravé rodiny!
Publikováno v časopise ŽIVOT VÍRY, březen 2014.
Autor je spolupracovníkem Institutu Williama Wilberforce, www.wilberforce.cz
Kontakt na autora: floryk@ea.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat